Přijde mi, že už jsem dlouho nezměnila popis mé osoby, což mi přijde docela nemístné, když vezmu v potaz, že svým způsobem se ve mně změny staly. To, že píšu tyhle řádky a snažím se vyplodit další nesmysl, který by mi stačil alespoň na další půlrok, je spíše důsledek toho, že aktivita mého psaní zaostává, jelikož mi chybí nápady, a proto mám čím dál tím větší vnitřní potřebu napsat alespoň něco, i když to bude jen ubohý popis na profilu, který je již několik dlouhých měsíců neaktivní. 

Vlastně se nechci ani popisovat - k čemu to je, když stejně neznáte ani mou tvář, ani nic jiného kromě těch příběhů, které mám už nějakou dobu chuť vymazat a dát je jako neviditelné? Přečte si to asi dost malý počet lidí, takže je to s největší pravděpodobností zbytečné, ale i tak to sem vepíšu. 

Dost by mě zajímalo, co lidi vede k tomu, aby četli mé příběhy. Když se na ně podívám a s velkou dávkou nadhledu je přečtu, říkám si, co to má sakra být a jak velkou hovadinu a hnus jsem to dokázala s klidným svědomím napsat. Ale přesto mi denně přibývají hvězdičky, přečtení a přidání do seznamu čtení s nějakým názvem, který říká, že jsou to jejich bestovní knížečky. A to i přesto, že knížka jako Smile, please! má hodnotu asi jako kus použitého hajzlpapíru, bez prominutí. Stále jsem se neodhodlala ten odpad spisovatelského světa vyhodit, přestože jsem nad tím častokrát přemýšlela, jelikož stále čekám, až se najde někdo, kdo do komentářů konečně napíše něco, díky čemuž by se lidé, kteří tohle berou za dílo světa, zamysleli nad tím, co vlastně čtou, avšak stále nikdo takový nepřišel. 

Pořád vídám, jak kvalitní příběhy nedokáží najít své čtenáře, ale taková hovna ano. Čím to je? Proč něco, co by potencionálně mělo mít úspěch, skončí na dně, místo toho, aby si užívalo svou slávu? 

Jestli si tohle někdo snad i přečte, ráda bych, kdyby to byla zrovna milá dušička a řekla mi, jestli je opravdu tolik děcek a lidí s nízkými potřebami na čtení, nebo je můj pohled na to všechno prostě přemrštěný.