Milé pampelišky,
jak se říká, zoufalé situace si žádají zoufalé činy, takže jsem opět tady na této oranžové platformě, protože mi pomáhá, když si sepíšu, co cítím.
✿
Nedokážu se svěřovat. Ano, tady to je něco jiného, nikdo mě neznáte osobně a můžete si říct, že je to jen další divná holka a jít prostě dál a ani o mně nevíte nic bližšího. I když mám přátele, i když častokrát napíšu celou dlouhou zprávu o tom, co bych chtěla říct, tak ji téměř nikdy neodešlu. Sama nechápu proč, ale pokaždé si říkám, že má daný člověk svých problémů dost, že ho tím budu akorát zatěžovat a že ze sebe budu akorát dělat chudinku, která si pořád stěžuje a hlavou mi běhá několik scénářů.
Chtěla bych umět slovy popsat to, co cítím a vyjádřit někomu, jak moc to cítím, v jaké síle mě to pokaždé zasáhne a jak se potom cítím, ale nedokážu to, protože neexistují slova, která by to dokázala vyjádřit.
Chci někomu říct, co mě tíží, z čeho mám strach a o čem přemýšlím, ale nedokážu to. Vím, že bych s tím měla začít něco dělat, než se úplně zhroutím, že bych s tím měla možná někam zajít, ale jak to mám udělat, když o tom nedokážu říct ani člověku, kterému v tuto chvíli důvěřuji nejvíce?
Teď musím znít strašně depresivně, ale to ne, lidé kolem mě říkají, že jsem hodně pozitivní osoba. Mám hodně světlých chvilek, často jsem šťastná, ale potom najednou přijde tahle divná nálada a já se cítím, jako by mi někdo vrazil facku a ještě mi dal potom pěstí do břicha.
Občas jsem až moc drama queen a přehrávám, je to už v mojí povaze, ale s mými skutečnými problémy se nesvěřuji.
Mám strach něco udělat a zároveň už to nechci zažívat zas a znova, pořád dokola. Jediné na co čekám je někdo, kdo mi s tímhle pomůže, ale vím, že to nikdy nemůže vyjít, když to neřeknu. Ale kdo ví, třeba se zázraky dějí. Minimálně v mojí hlavě si vymýšlím hodně zázraků, které bych tak moc chtěla mít za svou realitu.
