Hranice

1.

Posel uháněl po hlavní ulici, přeplněné obchůdky, stánky, výlohami, lidmi. Odraz jeho baculaté postavy ve skle kopíroval jeho pohyby a tím na sebe připoutával pozornost ostatních. Lidé si mezi sebou začínali šeptat, ale nikdo se ho neopovažoval zastavit. Naopak, lid byl zákonem povinný uvolnit běžícímu muži cestu, aby se co nejrychleji dostal k branám hradu a vyřídil tu hrůznou zprávu.

Pot mu pomalu stékal po čele. Ještě nikdy se nesnažil běžet tak rychle. Aurelum bylo velkým městem a posel měl za sebou teprve třetinu cesty k branám hradu. Občas v duchu proklínal velikost tohoto místa. Někteří tvrdili, že je Zlaté město velké nejen kvůli tomu, aby bylo soběstačné, ale taky proto, aby se i samotný ďábel ztratil v ulicích. Nehledě na horko, proběhl poslu mráz po zádech. Zrychlil.

Ulice okolo tržiště byla přeplněná lidmi. Posel zaklel a zamířil do boční ulice, kde mezi domy na šňůrách viselo prádlo. Nějaká žena vyklepávala peřiny a líbezně zpívala o přicházejícím jaru. Běžící muž si uvědomoval svoji všepohlcující hrůzu.

Posel se konečně dostal k hradu a na chvíli ho naplnil pocit úlevy z myšlenky, že už nebude muset běžet. Ovšem příjemný pocit brzy vystřídal strach z reakce krále na tu nepříjemnou novinu. Možná lepší než kdybych to měl říct samotnému kardinálovi, pomyslel si a proběhl branou, kterou mu strážní otevřeli.

Chodby hradu ho přivítaly chladem, nehledě na to, že byly osvětleny jarním sluncem. Velké obrazy krajin působily mrtvě. Ani vázy s květinami netěšily oko. Všechno jen kvůli tomu, že posel s sebou přinesl napětí, nervozitu a především strach.

Jakmile stráže u dvoukřídlých dveří do trůnního sálu zaznamenaly baculatého muže, bez otázek se natáhly po klice a otevřely mu dveře. Muž si z čela zase setřel studený pot a polkl, zatímco si v rychlosti prohlédl sál, kterému dominoval zlatý trůn na druhém konci místnosti. Ovšem s trůnem by v tu chvíli mohl soupeřit o pozornost dlouhý dubový stůl v jehož čele seděl král a pročítal si ve světle svícnů nějaké svitky. Ohně z krbů, které se nacházely na obou stranách sálu, zbavovaly kamenné zdi jejich přirozeného chladu.

„V-vaše Veličenstvo..." zadýchaně promluvil posel a jeho hlas se odrazil od zdí sálu.

Král hlas poznal. Hlas přinášející vždy jen špatné zprávy. Naposledy to byla zpráva o pohanech, kteří se seskupili u hradeb a znesvěcovali jejich zdi, chránící obyvatele města od hříchů vnějšího světa. Co to bylo teď? Už jen při těch představách, které se prohnaly myslí krále, se nepatrně zachvěl.

„U hradeb byla spatřena dívka." Král pozvedl hlavu a lehce se zamračil. Posel polknul. „Nádherná dívka, králi," upřesnil posel a narovnal se. Už se konečně vydýchal, ale strach mu stále svíral útroby. „Cizinka," dodal. Král rázem zbledl a sklopil pohled na svitky. Musel rychle přemýšlet, co budou dělat. Tohle snad byla horší zpráva než s těmi pohany. Sám Bůh je zkouší...

„Do vězení a ať ji nikdo nevidí! Dejte k ní několik dozorců, aby se o nic nepokusila!" nařídil král rázně a u toho si stoupl. „Linwerte!" Po jeho pravici se rázem objevil muž středního věku, který sloužil králi už mnoho let.

„Ano, Veličenstvo?"

„Svolej Radu! A hlavně ať dorazí kardinál!" Ostatní sluhové nepotřebovali pokyny k tomu, aby začali ze stolu sklízet svitky.

„Ano, Veličenstvo," sluha se lehce a klidně uklonil a zamířil shánět Radu, aby bylo co nejdřív rozhodnuto, co udělají s dívkou.

Král se svezl na židli v hlubokém zamyšlení, kterým se snažil maskovat své zděšení, ale hlavně strach. Všiml si, jak se u dveří do trůnního sálu někdo pohnul a podíval se tím směrem.

„Co tady ještě stojíš?! Zprávu si vyřídil tak běž zpátky na hradby a vyřiď můj rozkaz!" strach se změnil ve vztek vůči hloupému poslu, který jen stál a třásl se jako ratlík.

„A-ano, V-veličenstvo!" Posel se uklonil jako nemehlo, ale to už král ignoroval. Chtěl, aby posel odešel. Aby odešli všichni. Jakmile se tak stalo, sál se ponořil do příjemně ohlušujícího ticha, narušovaného jen praskáním ohně v krbech.

Těžce povzdechl. Bylo mu jasné, že se jedná o Boží zkoušku, ale nikdy neměl tušení, jak se v takové situaci chovat. Jak bych něco takového měl vlastně vědět? řekl si pro sebe, zatímco se snažil nepropadnout zoufalství. Ovšem věděl, že s něčím takovým měl počítat. Kardinál o tom přece taky mluvil, když ho korunoval na krále.

Tenkrát, čerstvě korunovaný Qalerw v myšlenkách děkoval svému otci za to, že se mu podařilo prosadit vyhnání pohanů, čarodějnic a čarodějníků z města. Kardinál totiž nabízel jinou variantu, podle Qalerwa velice nemilosrdnou – všechny poslat na hranici.

Když to slyšeli ti, co měli být vyhnáni, bez řečí vzali svůj skromný majetek a opustili město, které za nimi navždy zavřelo své brány. Jenže nastal další problém, o kterém se doposud nemluví – všichni ve strachu před Božím hněvem (spíše kardinálem) usoudili, že jsou, podle nějakých abstraktních měřítek, krásní. Na ulicích Aurela se objevovalo více a více zjizvených nebo poraněných obličejů a nikdo s tím nic nedělal; nikdo to neřešil.

Qalerw vstal ze svého místa. Rozhodl se, že bude moudré se jít aspoň pomodlit.

Přímo z trůnního sálu vedla menší chodbička do královské kaple. Byla to skromně zdobená místnůstka, tak akorát velká pro oltář, klekátko a malé okénko, ze kterého bylo vidět do zahrady, kterou kardinál často přirovnával k Edenu. Obvykle krále pohled na zahradu uklidňoval, ale teď věděl, že mu ke klidu dopomůže jen modlitba.

Klekl si na klekátko, složil ruce k sobě a podíval se na ikonu, odkud se na něj díval Agnus Dei. Nadechl se, vydechl, sklopil hlavu, zavřel oči a začal se modlit:

„Pater noster, qui es in caelis..."