Hranice

5.

Havěť, která leze na svatou půdu. Nečistí z Pekla se vždycky toužili do jejich města dostat a znesvětit jejich terra sancta. Pohany počínaje a touhle holkou konče.

Kardinál se narovnal a mračil se na tu čarodějnici připoutanou ke kůlu. Dívala se na něj, ale on se díval skrze ni. Pokud mu tahle bitva zaručí vítězství nad Pekelnými silami, tak to stojí za to, protože on nepodlehne a neprohraje.

Vědma sklopila pohled a kardinál se pousmál. Vyhrál. O tom nepochyboval.

Naplnil ho pocit moci – jedno slovo a on pošle tuhle hříšnici zpět do Gehenny a nikdo si nedovolí nic namítnout. Vidíš, Deus, jak chráním Tvé Boží slovo? Jak se starám o Tvůj lid? Jak zbavuji naše svaté město zkaženosti Hada?

„Poslední přání, lamie?" zasyčel opovržlivě na succubu, připoutanou ke kůlu. Jenže ta, místo toho, aby pohlédla na něj, na dav nebo na krále, pohlédla na nebe a... začala se modlit.

Lidé zalapali po dechu a kardinál se hned dral ke kůlu, k té zmiji, a jakmile byl u ní, vlepil hříšnici facku. Bledá tvář byla rázem rudá a začala otékat.

„Jak se opovažuješ znesvěcovat svatá slova našeho Otce?!" zavřískal přes celé náměstí a propaloval hříšnici pohledem plným hněvu. Nemělo to smysl – nedívala se na něj. To ho vytáčelo ještě víc.

Už otevíral pusu k tomu, aby na ni znovu zařval, když se na něj náhle podívala a... to co spatřil v jejích očích, učinilo jeho hněv zcela marginálním.

Cítil něhu. Procházela celým jeho tělem, obalovala celé jeho bytí. Měl pocit, že se ocitl v náruči Boží – tak klidná, tak konejšivá, tak milující, jako náruč jeho drahé matky, která mu šeptala Biblické žalmy.

Kardinál si vzpomněl na zahrady Sanctaru – vůně rozmanitých květin, bzukot včel, uklidňující zvuky malého vodopádu, lehký letní vánek... A pak si vzpomněl na tichou knihovnu svatého Nartvala – všepohlcující ticho, mramorová podlaha, moudrost pisatelů, rýhy písmen, vůně pergamenu... A rodné město – Aurelum – Zlaté město Boží. Město, natolik bohaté a soběstačné, že by mu každá jiná země mohla závidět. Město se svými hradními věžemi, velkým množstvím spletitých uliček, různých stánků, obchůdků, výloh. Skotačivé dovádění dětí na ulici. Panny a ženy, které perou látky ve vodách jejich posvátné řeky Argentely. Zahrada svatého Lakbella, oplývající krásou plodonosných jabloní. Zpěv mužů z hospody při svátcích na počest založení města. Pak tu byl kostel svatého Relvela, kde trávil tolik času očišťováním...

Probral se. A zamračil se.

Démon před ním se ho právě pokusil oblafnout! Zahrával si s jeho myšlenkami, ale především vzpomínkami, které tak nenáviděl a kterých se tak ukrutně chtěl zbavit, protože připomínaly dobu, kdy byl pln dětské naivity.

Tenkrát nebyl moudrý. Ostatně ani Nardel – otec krále Qalerwa – byl velkým hlupákem, když nechával brány Aurela otevřené veškeré té prohnilé hříšné havěti.

V mysli se mu vynořila vzpomínka na jeptišku, tisknoucí se k mnichovi v temném koutu chámu svatého Albatrama a to, jak se na něj opovážila podívat!

Tenkrát prozřel a uvědomil si, jak nečistá je víra mimo Aurelum. Když se vrátil do rodného města, nechal brány zavřít. Chtěl navždy zbavit svět těch odporných pohanů, ale Nardel si stál za svým a pouze – pouze! – je vyhnal z města. A teď ho sám Deus zkouší, ale on se nepoddá té čarodějnici a nenechá ji zahrávat si s jeho vzpomínkami!

Cítil, jak rudne vzteky. Ta vědma si to odskáče!

Vlepil jí facku do druhé tváře, rázně se otočil a slezl z větví a slámy.

„Ať její duše shoří v Pekle!" dal pokyn strážným, kteří už měli připravené louče s ohněm a ti podpálili několik míst u kůlu. Pak louče hodili do rodícího se ohně. Kardinál se na to nedíval. Stál zády k celé té podívané, čelem k lidu, a modlil se:

„Pater noster, qui es in caelis; sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum; fiat voluntas tua, sicut in caelo et in terra. Panem nostrum cotidianum da nobis hodie..."