Hranice

3.

Yulior říkala, že se dneska bude něco dít na nádvoří. Prý tam budou někoho pálit. Podrobnosti zatím nikdo moc nevěděl, ale Zurwel věřila Oprentovi, který tvrdil, že se prý jedná o nějakého krásného kluka, který v ulicích města sváděl ženský a chlapy. Zurwel si při té myšlence musela odplivnout a poprosit Boha o odpuštění, že se nad tím opovážila přemýšlet o něco déle, než měla.

Oblíkla Qwedela, Verena a Luion, své děti, do čistého oblečení. Takové události se neděly často, a protože to byla dobrá podívaná (a hlavně poučná!), tak musely vypadat k světu! Možná si jich pak všimne sám pan král a pochválí Zurwel, jak dobře se o své dětičky stará. Pochvala od krále znamenala pochvalu od Boha!

Luion si cucala palec. Byla z jejích dětí nejmladší, jediná holčička a matka ji nemohla odnaučit tomuto zatracenému zlozvyku. Zurwel dceru praštila po ruce a hned ji napomenula: „Nestrkej ten prst do pusy!" Luion se na ni velkýma očima dívala. Když se matka otočila, znovu si začala cucat palec, zatímco Zurwel oblékala své dva syny. Musela si trošku pospíšit, jinak hrozilo, že se budou tísnit někde na kraji davu a nic neuvidí, tedy, až na kluky. Ti, jisto jistě, budou pelášit dopředu hned před hranici, div na ně jiskry nebudou dopadat.

Když skončila s oblékáním svých synů, kteří se neustále pošťuchovali, znovu praštila Luion po ruce a pak konečně zamířili ven. Na ulici bylo celkem rušno, všichni šli na nádvoří. Po dešti byla cesta celá zablácená a Zurwel se zamyslela nad tím, jestli náhodou upálení nepřesunou na další den. Naštěstí bydleli blízko nádvoří, takže jí to bylo poměrně jedno. Stačilo pouze projít ulicí s malinkými domky (v jednom z nich jednou našli mrtvé novorozeně!), pak okolo krámku s květinami na rohu ulice, nakonec okolo hospody, kde Zurwel pracovala jako kuchařka, a tam už bylo nádvoří. Jenže Luion se prostě musela zastavit u krámku s květinami a koukat přes vitráž na lilie (o nich se říkalo, že si je majitelka nechává vozit z vedlejší země, ale nikdy se to nepotvrdilo). Zurwel to štvalo, hlavně to, když se pak Luion na sebe začala ksichtit. Musela ji vzít za ucho a připomenout jí, že spěchají.

Dorazili na nádvoří a i přes ten dav viděla Zurwel několikametrový vysoký kůl, okolo kterého byla naházena sláma a větve. Pro větší účinek muži ještě potírali některé větve smůlou. Od staršího páru, stojícího před ní, se dozvěděla, že hranici začaly stavět po dešti, takže všechny větve a sláma jsou suché. Pálení bude.

Zurwel měla dobrý výhled na rozdíl od svých dětí. Její dva synové odběhli přímo dopředu, jak myslela, že se stane, ale Luion zůstala s ní, protože se bála, i když by to nahlas neřekla.

Nějakou dobu se nic nedělo a lidé okolo Zurwel si mezi sebou šeptali. Nikdo vlastně nevěděl, koho budou pálit, takže žena brzy usoudila, že se vlastně o žádného kluka jednat nemusí. Pak konečně uviděli onu osobu. Vedli ji dva strážní. Drželi ji za paže. Ruce měla svázané. Zurwel podle bledých tenkých nohou poznala, že se jedná o ženu. Do její tváře neviděla, protože měla na hlavě pytel.

Stráže dívku hrubě přivázali ke kůlu a stoupli si stranou. Čekali na další pokyny krále, který se stále neobjevil. Dav utichl. Všichni byli napjatí, protože je zajímalo, čí obličej se skrývá pod tím pytlem. Zurwel měla husí kůži z toho, jak byla natěšená.

Konečně se se svojí delegací objevil i král Aurela a lidé začali radostně tleskat a výskat. Král se usmál a Zurwel měla chvilku pocit, že se podíval přímo na ni. Kvůli tomu jí tváře lehce zčervenaly.

Jakmile panovník pozvedl ruku, dav se uklidnil. Všichni začali poslouchat.

„Dnes byla za hradbami spatřena tato dívka. Klepala na naše posvátná vrata. Chtěla být vpuštěna. Až uvidíte její tvář, pochopíte, čím se provinila," kývl na strážného a ten rychlým pohybem stáhl pytel z dívčiny hlavy. Dav rázem šokovaně zalapal po dechu. Zurwel myslela, že ztratila dar řeči. Usoudila, že je to počínání démona. Rychle se pokřižovala a pronesla začátek modlitby:

„Pater noster, qui es in caelis; sanctificetur nomen tuum; adveniat regnum tuum..."

„Mami?" přerušila její modlení Luion a zatahala matku za rukáv. Zurwel se naštvaně podívala na dceru. „Já nic nevidím." Prosbu, aby ji matka zvedla, nevyřkla. To už by si dovolila moc.

Zurwel chtěla dceru odbýt a když už otevírala pusu, aby tak učinila, zarazila se. V hlavě se jí totiž bezděčně prohnal obraz dcerky, ksichtící se na svůj odraz u krámku s květinami...

Znovu se podívala na dívku přivázanou ke kůlu a na Luion. Některé její rysy byly podobné rysům té dívky. Sice se to může v období mladosti změnit a ona svoji krásu ztratí nebo... nebo bude muset zasáhnout vůle Boží v podobě nože, kterým Zurwel kuchá kuřata...

Žena znovu zalapala po dechu a podívala se přes dav na Gerbu – dceru Yulior. Byla by krásná, kdyby tenkrát, když uplynul třináctý rok jejího života, jí oheň nespálil obličej. Kdyby se to nestalo, tak by teď Gerba byla připoutaná k jednomu kůlu s tou dívkou... A co Radwel? A Fortpol? Jak krásní by z nich byli muži, kdyby jeden neměl od mala špatně srostlý nos a kdyby druhý neměl zhnisané oko, do kterého se mu něco dostalo, když byl štípat dříví.

Zurwel se panicky podívala na krále a jeho svitu. Někteří byli nehezcí od narození – hrabě Ultraw měl hákovitý nos a oči jako dvě tenké linky. Vévodkyně Rvendiowá byla tlustá a věčně chrochtala jako prase, když se ládovala kuřaty (to slyšela od Tvandela – má kamaráda, který pracuje v hradní kuchyni), ale co král...? Teprve teď si všimla té jizvy, co se mu táhla přes oko, kvůli které měl jedno víčko pokleslé. Válečná rána z bojů s pohany? Zurwel tomu už nevěřila.

Podívala se na kardinála. Mračila se. Neměla by. Pokud ji uvidí s takovým výrazem, tak to nedopadne dobře. Mohli by ji pak v hradě zbičovat (slyšela o tom od Brendwela – jeho synovi se to stalo). Přestala se tedy mračit a pozorněji si kardinála prohlédla. Mastné vlasy pod čepcem; úzké rty, které skrývaly nahnědlé křivé zuby...

Kardinál ucítil její pohled a zle se na ni podíval. Zurwel sklopila hlavu a koukla se na svoji malou dcerku, která na ni zírala s otázkou v očích. Tak nevinná, tak roztomilá, tak krásná...

Zurwel si klekla k Luion a pevně ji objala.

„Promiň mi to, má drahá... Promiň mi to..." Za co se ale omlouvala, to věděl jen sám Bůh...