V krajině slov

III. týden

téma: Dokončete: Přála jsem si jenom trochu času navíc. Avšak i čas se může změnit v klec našich snů a našich tužeb.

Když mi tu otázku položil, ucítila jsem podivný osten v hrudi. Nejspíše bylo hloupé si myslet, že zde ještě o něco déle zůstane, však nemohla jsem jinak, když jsem v to tolik doufala.

Kapky deště prudce narážely do mého prochladlého těla. Nechal mě bezradně stát v lijáku a k tomu mi vzal poslední střípek naděje v šťastný život prožitý v manželství.

Opět jsem si položila onu otázku: stalo by se snad něco, kdybychom dostali více času? Kdyby hodina neměla jen šedesát krátkých minut...? Mé rozčílení v důsledku pochopení, jak naivní jsem byla, o něco zesílilo, a já si jeho tvář pouze netečně prohlížela.

„Jak ti mám na tohle odpovědět?" zašeptala jsem přes vodu smíšenou se slanými slzami, stékajíc mi po růžových rtech.

Měla jsem sto chutí ho popadnout a hodit do nejbližší kaluže, jen aby pocítil, jak mi v tu chvíli bylo. Jak moc mě jeho odmítnutí ranilo.

„Bude to tak lepší, uvidíš,"  řekl, když se s provinilým výrazem snažil dívat všude jinde, jen ne na mou pláčem a chladem zrudlou tvář.

„Pokud si to přeješ."

Umírněně jsem popadla poslední kousek své hrdosti a s pevně stisklými rty opustila místo jeho velkolepého domu. Domu, o jehož blahobytu se mi mohlo jen zdát.