2.

202 10 4
                                    

     Koukla jsem se na telefon, abych zjistila kolik je hodin. Pět minut do odjezdu autobusu. ,,Do prdele" ulevila jsem si. Bylo mi jasné, že budu muset běžet. K nádraží to odsud bylo chůzí asi osm minut. ,,Možná to stihnu," pomyslela jsem si a rozeběhla se. Kdybych neměla brusle ani hokejku běželo by se mi lépe. Už jsem byla za půlkou cesty, hokejka se mi motala pod nohy a už jsem pomalu nemohla popadnout dech. V duchu jsem hrozně nadávala. Konečně jsem doběhla na nádraží, když v tom jsem viděla, jak mi autobus ujíždí před očima. ,,Skvělý! Další odsud jede až za dvě hodiny," brbrala jsem si sama pro sebe. Nechtělo se mi tam čekat. Napadlo mě zavolat klukům, třeba už mají po tréninku a vezmou mě domů. Vzala jsem do ruky telefon a rychle vytočila Thea. Dlouho to nebral už jsem to chtěla típnout. ,,Co se děje Mad?" ozvalo se z reproduktoru, díky bohu. Dost zadýchaně jsem mluvila: ,,Ujel mi autobus, vezmeš mě domů?" ,,Jak to, že ti ujel autobus? Měla jsi dost času. Co jsi zase dělala?" odpověděl a pokračoval ,,Hele Mad máme ještě trénink. Dojdi za náma." Než jsem stihla cokoliv dodat, hovor típl. Telefonovat s ním byla opravdu velká zábava.

     Vyšla jsem zpátky k zimáku. A v skrytu duše jsem doufala, že určitou skupinku už nepotkám. Opět jsem si do uší dala sluchátka a nic jiného než hudbu nevnímala. Už ani ta hokejka se mi nechtěla tahat. Nejradši bych ji někde nechala. Tentokrát mi ta cesta utíkala víc pomalu. Když už jsem tam konečně došla, kousek od vchodu stála skupinka kluků. Doufala jsem, že si mě nevšimnou, proto jsem se kolem nich snažila proplížit. Byli zabraní do nějakého rozhovoru. Vyšlo by to, teda pokud by mi právě nezazvonil mobil. Všimli si mě. Telefon jsem rychle vytáhla. Na displeji svítilo jméno Lucas. ,,Kde jsi?" křikl do mobilu ihned, co jsem hovor zvedla. ,,U vchodu," špitla jsem. Chvilku bylo ticho. ,,Theo ti vzkazuje, že tam máš počkat ještě tak deset minut. Musíme ještě na kolo," zahuhlal. ,,No dobře čekám," usmála jsem se do telefonu, myslím, že už mě asi neslyšel. Hokejku jsem opřela o zábradlí a dělala jsem, že jsem si nikoho nevšimla. ,,Ale, ale nešla jsi náhodou na autobus?" najednou se přede mnou objevil ten týž frajer, do kterého jsem ani ne před půl hodinou vrazila. Jen jsem se na něj koukla a protočila oči: ,,Kdyby mě tady pán nezdržoval, tak bych ho možná stihla." ,,Já tě zdržoval? Na to si nějak nepamatuju," ušklíbl se ,,By mě zajímalo, proč se slečna vracela zpátky sem?" ,,Myslím, že to ti může být jedno," usmála jsem se. Jen se na mě koukl: ,,Dobře, hraj si na nepříjemnou. Ještě bych chtěl znát tvé jméno." ,,Já taky nevím s kým se bavím," zase jsem se usmála. ,,Oukej začnu, jsem Henry, Henry Hartle," odmlčel se ,,Teď jsi na řadě ty." ,,Madison, Madison Harris," odpověděla jsem jako vždy s úsměvem a začala se znovu věnovat telefonu. On stále něco vykládal a měl nějaké kecy, ale já jen netrpělivě čekala, než přijde Theo.

     ,,Konečně!" vyjekla jsem nahlas až se Henry lekl. ,,Co se děje," odvětvil rychle, ale v tom už mu Theo klepal na rameno se slovy ,,Dovolíš? Já už si ji převezmu." Neváhala jsem a rychle jsem Theovi skočila kolem krku. ,,Proč se sním bavíš?" zeptal se šeptem. ,,Pak ti to řeknu, ano?" pošeptala jsem mu do ucha a ještě stále ho nepustila. ,,Hej, co ji objímáš? Já ji viděl první," strčil do Thea Henry. Nevšímal si ho, pustil mě a rozešli jsme se k autu. Ušli jsme pár metrů a Theo už to nevydržel ,,No tak proč jsi nestihla bus? A proč si se s ním sakra bavila?" Začala jsem: ,,Ono to spolu vlastně souvisí. Normálně jsem šla na autobus, v uších měla písničky a přemýšlela jsem. No a najednou jsem omylem vrazila do tohohle borce. Omluvila se," odmlčela jsem se ,,A chtěla jít dál, jenže on mě chytnul a něco kecal. No a pak jsem měla málo času, ale blbě běhám." ,,Ty, a že běháš špatně? Sama tomu nevěříš," zasmál se ,,Vždyť ty běháš líp, jak já. Ale na Henryho bacha, ano?" Jen jsem přikývla. ,,Ale opravdu," přísně se na mě kouknul. Zase jsem přikývla. ,,Mad je to debil, děvkař a hraje za víš koho. Ani se s ním radši nevybavuj" řekl svým výchovným tónem. ,,Ano tati," zasmála jsem se. ,,Mad!" zvýšil hlas. ,,Theo buď v klidu, já přece podlehnu až tobě," znovu jsem se zasmála a sedla si do auta na místo spolujezdce. ,,Ty jsi fakt blbá," ušklíbl se a už pomalu startoval.

-*-

     ,,Kde jsi byla?" křičel po mě táta, jen co jsem otevřela dveře. Myslím, že to slyšel i Theo, protože auto s ním stálo kousek ode mě. ,,S kluky a s Jess," špitla jsem. ,,Ptal jsem se kde ne s kým!" znovu zakřičel. ,,Na zimáku, nevidíš hokejku?" odpověděla jsem možná malinko drze a prodrala se dovnitř. ,,Proč jsi nepřijela autobusem?" následoval mě táta do obýváku. ,,Protože mi ujel," odvětvila jsem a rychle se po schodech vydala do pokoje, aby mě otec už konečně nechal. Ani mě vlastně nenapadlo jít pozdravit mámu, chtěla jsem z tohohle hádkového světa pryč. Sedla jsem si na postel a s očí mi vylítly slzy. ,,Proč já?" ptala jsem se sama sebe a mezitím z dolního patra poslouchala hádku rodičů.  Na notebooku jsem si zapnula nějaký hokejový zápas a dala ho tak hlasitě, aby byl hlasitější než křik, který se nesl domem. 

     Ležela jsem jen tak v posteli a přemýšlela, přemýšlela nad životem, přemýšlela nad vším, přemýšlela nad.. Cinkl mi mobil. Ani jsem se nenamáhala se na něj kouknout. Cinkl znovu. Opět jsem to ignorovala a utřela si slzu pod okem. Cinkl potřetí. A poté ještě jednou. Už mě to přestávalo bavit. Vzala jsem mobil do ruky, odemkla ho a uviděla čtyři zprávy od Aidena. Zrovna teď jsem vážně neměla náladu na jeho vtípky. Vypla jsem zvuk. Mobil jsem opět odložila a opět koukala do stropu a poslouchala zvuky hokeje. Telefon zavibroval jednou, dvakrát i potřetí. Nevydržela jsem to, mobil otevřela a zjistila, že tyhle zprávy psal Theo. 

           T: Jsi v pohodě?

           T: Slyšel jsem to z auta.

           T: Nemám dojet?

     Je hezký, že má starost. Ale věděla jsem, že s tímhle mi nepomůže. Nechci ho otravovat. Nechci se o tom bavit. Poslala jsem mu jednoduchou odpověď: Jsem v pohodě, zvládám to. Začala jsem číst i zprávy od Aidena, i když se mi opravdu nechtělo.

           A: Hej!

           A: Nechápu, že jsi se s ním bavila..

           A: Zítra fandíš nám, jasný?!

           A: A jestli na tebe jen koukne, tak si ho podám. A usměj se!

     ,,To je vůl," zasmála jsem se potichu. Mám ho ráda, všechny je mám ráda. Nic jsem mu neodepisovala, telefon odložila a přiblbě jsem se usmívala. Je hezké, jak mi pár zpráv dokáže zvednout náladu..

IcingKde žijí příběhy. Začni objevovat