Převýchova....bolí

2.

Zdravím , nová kapitolka. Budu ráda za komentáře. Bude mě to pohánět k tomu abych psala a třeba i nějaké nápady. Někdy na vás budu mít dole otázky. Teď už jdeme na to.

Izumi

Seděla jsem zrovna v knihovně a četla učebnici fyziky. Vylezla jsem na nejvyšší skříň abych se schovala. Především před otcem. Vím že mě hledá.

Otec vstoupil do knihovny a hned otočil hlavu mím směrem.
Zamračil se na mě a já věděla že hned musím dolů.

Když jsem byla dole tak mě chytl za ramena a odhodil mou knihu. Vedl mě dlouhou chodbou do salónku. Před dvěma se zastavyl a otočil mě k sobě tváří.

" Izumiko už toho tveho lajdáctví a stálých průšvihů dost! Slibuješ jak to bude jiné a pořád nic ale s tím je konec. Přijel k nám někdo kdo tě naučí." Otec dveře otevřel a tam v křesle seděl mladý kluk. Byl to upír jako mi.

Vypadal velmi přísně a děsivě. Přišli jsme k němu. Celou dobu se mračil. Spchovala jsem se za otce. On mě ale chytil za ramena a dotlačil před sebe takže jsem se musela dívat nahoru abych tomu cizinci viděla do obličeje. Byl hodně vysoký. "Tohle bude tvůj nový "vychovatel"" při posledním slově se totec děsivě usmíval. Dost mě to děsilo.

On promluvil "Jmenuji se Reiji Sakamaki. Teď si zabal věci, odjíždíme." Stála jsem na místě jako přikovaná. Jak jako odjíždíme??? "Kam jedeme? Já nikam nechci!" Klidným až mrazivým hlasem mi odpověděl "Takhle mladé dámy nemluví. Už nikdy na mě nezvýšíš hlas a nebudeš mluvit když tě k tomu sám nevyzvu. Doufám že jsme si rozuměli a teď jdi." A šel ke dveřím.

Vše co řekl znělo velmi výhružně a na malou chvíli jsem měla strach ale, má vzpurvá stránka se přece jen ozvala."Proč bych tě měla poslouchat??!"

Ve dveřích se otočil a chladně se mě mě podíval. "Tsss, vypadá to že mě s tebou čeká plno práce" Dostal se ke mě rychle a chytl mě silně za ruku, bolelo to, úplně mi jí drtil ve své. Zářili mu oči vstekem. " Teď nebudu tady řešit tvé přestupky ale potom až to řešit budu tak si mě nepřej"

Má bojácná stránka mě opustila a já se sklopenou hlavou strachy potichu odešla do pokoje. Sedla jsem si na postel a přemýšlela co se to právě teď děje a co bude dál.

Nemohla jsem nad tím ale přemýšlet dlouho. Musela jsem si zabalit. Vzala jsem si své nejlepší oblečení, pár knih a svého plyšáka.( upřímně nemohu se rozhodnout jakého plyšáka by měla mít takže to nechám na vás, dolů do komentářů pls nápady:3)

když jsem dobalila tak jsem šla dolů ze schodů k hlavním dveřím. Už na mě oba čekali. Otec se postavil ke mě a pohladil mě ve svou rukou ve vlastech. A pak mě prostrčil směrem k tomu upírovy.

Nechtěla jsem s ním jít. Chtěla jsem zustat doma. Bude mi to tu chybět a ani nevím kam pojedeme, to mě děsí.

Nastoupili jsme do limuzíny i s ním kufrem. Pořád mě ale hlodali otázka která se týkala školy. "Um... Em a co škola? Měla bych tam chodit" po vyslovení této otázky jsem se mu nechtěla dívat do jeho děsivých očí. Vlastně vždy jsem se bála dívat ostatním upírům do očí.

Celou dobu si četl ale po mé otázce ke mě zvedl své oči od stránek. Neviděla jsem to ale citila." Budeš chodit i nadále do školy s nimi mladšími bratry" poté už se na mě nepodíval a ani nepromluvil až do konce cesty.

Přijeli jsme před velké sídlo. On otevřel veliké dveře a mi vstoupili dovnitř.

Reiji

Moji bratři už čekali. Došli jsme k ním a já ji je představil. "Ten povaleč je nejstarší syn,Shu. Já jsem druhý syn, Reiji. Tohle je třetí, Ayato. Kanato... Laito..."

Laito řekl " Ahhh... tak krásně voníš. Rád bych tě ochutnal." Už stal u ní a natahoval se rukou po jejích dlouhých vlasech. Ihned jsem ho plácl po ruce a řekl "Není slušné mě přerušovat když mluvím a už vůbec ne když se chováš takhle k naší návštěvě. Myslím že by sis měl také zopakovat etiketu" Je tak nestátní a neslušný... ale přešel jsem to a jen si posunul brýle na nose.

"A jako poslední syn, Subaru."
Suparu si jen odfrkl a řekl " Tohle je jen ztráta čašu " "Toto je Izumi Kaneko a já jí dostal na starost kvůli její převýchově" všichni kývli a během chvíle byli pryč. Zustali jsme tu sami.

"Měl bych ti ukázat pokoj. Následuj mě." Pomalu jsem se rozešel dlouhou chodbou a za sebou jsem slyšel jen tiché cupitání jejích malých nožek.

Trochu jsem se zákeřně pousmál nad svojí myšlenkou je tak malinká...

Došel jsem k velkým dveřím a otevřel je. Její kufr už tu byl. (Nehledejte žádnou záhadu, odnesl ho tam sluha.) "Přijď v čas na večeři." To bylo to poslední co jsem řekl a odešel jsem do svého pokoje.

Izumi

Konečně klid. "Uffff...." skočila jsem do postele a přes celou se rozvalila. V klidu jsem odpočívala do té doby než jsem zaslechla zvuk otevírání a zavírání dveří.

Než se vzpamatuju tak nademnou se skalní na čtyřech jeden z nich. Myslím že to byl..... ummm Laito?

"Ahhh jsi tak sladká." Řekl a perverzně se ušklíbl. "A to jsem tě ještě ani neochutnal...Bich-chan" poslední slovo skoro až zašeptal u mého ucha a kousl mě do něj.

Své ruce jsem dala na jeho hruď a tlačila ho od sebe co nejvíc. "Jestli sis to ještě neuvědomil tak jsem taky upír"

"Jistě že všiml ale je mi to jedno." Zákeřně se usmál a už se mi zakousl do krku. Bolelo to a hodně. Snažila jsem se bránit co to šlo ale jsem moc malá a nemám tolik síly jako on.

Po chvíli jsem to vzdala a jen se uvolnila a čekala až se napije. Sedl si na můj pas a setřel si hřbetem ruky mojí krev která mu stékala z koutku úst.

"Tohle budu muset dělat častěji. Jsi velmi dobrá." Olízl mi ještě tvář a pak zmizel z mého pokoje.

Jen jsem si naštvaně odfoukla neposedný pramen vlasů z čela. Dál jsem ležela ve stejné pozici a jen přemýšlela jak to bude dál. To mi to tu teda pěkně začalo...pfff

Takže tady to máte a doufám že se vám to zatím líbí. Snažím se to psát všechno srozumitelně a přehledně aby v tom nebyl žádný zmatek. Omluvte mé chyby prosím, pravopis je pro mě strašně hezká věc takže prohlédněte prosím i to že třeba možná bude chybět písmenko nebo tak. Snažím se to kontrolovat. Je tu první otázka na vás, jaké zvířátko jako plyšáka má mít Izumi?