Navždy- Draco x

Opět, po roce.

t/j pov:

Je to tu zase, už šestý rok jsem zase v Bradavicích. Je to šílené, čas letí tak rychle. Přijde mi, jakoby mě teprve včera moudrý klobouk zařadil do zmijozelské koleje. Je to šílené . Tohle byly moje myšlenky po celou dobu jízdy v bradavickém expressu.
" Hej? t/j? Jsi v pohodě? Už je na čase vystupovat"
Odradil mě od mých myšlenek vysmátý Tom.
" Jo, jo jasně"
Oplatila jsem mu úsměv. Zvedla jsem se ze sedačky, která byla už propocená, 3 hodinová cesta mě opravdu nebavila. Vykročila jsem, a šla směrem k východu. Kdy mě najednou zastavil Tom, když me chytil za ruku.
"T/j, jsi nádherná" řekl mi s úsměvem a hned po dokončení slov mi dal polibek ma čelo.
" Jasně, že vím" Odpověděla jsem mu s humorem.
Pokračovali jsme v cestě a došli k bráně. Byl poslední volný kočár, kde seděl Draco s Astoriou.
" Jdu pěšky" Sykla jsem na Toma.
" T/ j jsou to jen 3 minuty, a budeme na hraduu, to zvládneš" strčil do mě Tom.
Věděl, že do toho kočáru nechci. Věděla jsem, že celou dobu bude napjatá atmosféra, a nebo ještě hůř, vyjedu na Draca, až uvidím, jak na mě zase čumí.
S Tomem jsme si sedli na dvě místa v kočáru, já naproti Dracovi a Tom naproti Astorii. Díky bohu, jízda uběhla v celku rychle, nebylo to tak hrozné jak sem předpokládala.

Draco pov:
Seděla tam, přímo naproti mně. Ten pocit bez moci, nemůžu, nemůžu s tím vůbec nic dělat. Moje myšlenky směřují jen a jen k ní, ať se snažím jak se snažím. Když kočár zastavil před hlavním vchodem do hradu, drclo to.
" Astorio! Ahoj!"
Slyšel jsem jak na Astoriu křičí z povzdálí její kamarádka Emilie. Astoria na nic nečekala, vyběhla z kočáru přímo za ní. Už tady byli jen oni. Nemůžu Toma vystát, chtěl jsem co nejrychleji vypadnout.
" Riddle, pojdťe sem, ihned". Řekl jemně rozklepaným hlasem profesor Snape, stojící u vchodu do hradu. Tom políbil t/j na tvář, zvedl se a vyběhl z kočáru.

t/j pov:
Bože jen to ne, tohle snad ne! Zůstala jsem tady s ním naprosto sama. Jen já a on, podívala jsem se před sebe, naše pohledy se střetly.
Byli jsme blízko sebe, v kočáru moc místa nebylo, naše kolena se vzájemně dotýkali. Cítila jsem jeho dech. Voněl úžasně, po mentolové ústní vodě.
" chybíš mi, t/j" zašeptal Draco, a při tom mi pořád koukal do očí.
" Dr- Draco já-" řekla jsem mírně zaskočeným šeptem.
" Co z toho co ti dává on, ti já dát nemůžu?" Řekl, viděla jsem, že jeho oči začínají být skleněné, jako ty moje. Cítila jsem, jak položil jeho ruku na moje stehno , které se třáslo od zimy.
" Zítra v. 6:30 na astronomické věži, budu čekat" Pošeptá mi do ucha, zvedl se a vykročil z kočáru.
Co tohle mělo znamenat?!