Mezi námi

KYLE

Slaný vzduch, vítr ve vlasech, studené kapky stékající po mé kůži, moje prkno a vlny. Jo, tohle mi chybělo. Nechal jsem se vést zrádnými, bouřícími se vlnami, ale i přesto stále byly mým pánem, kterého jsem s radostí poslouchal. Dával mi povely, kam a jak se hýbat, kdy čekat, kdy jenom žít. V těchto momentech jsem nebyl velitel svého těla, jen své mysli, která jela na plné obrátky.

Přemýšlel jsem nad Damienem. Kdy se stalo, že mi na něm začalo tolik záležet? Kdy se stalo, že jsem potřeboval znát každou jeho touhu i myšlenku? Kdy se stalo, že jsem na něho nemohl přestat myslet? Kdy se stalo, že mi všechno každé jeho slovo přišlo to nejzajímavější, co jsem kdy slyšel a každé jeho gesto mi přišlo šíleně... sexy? Roztomilé? Kouzelné? Asi od všeho něco.

Věděl jsem, že se mi Damien líbí. Jeho rty byly návykové, a už od našeho prvního polibku jsem se na nich stal nezdravě závislý stejně tak jako na jeho zelených očích, které když září dětskou radostí, nutí mě se šťastně usmívat. O jeho postavě plavce a sportovce ani nemluvě. Je tak perfektní, že ani mé nejtajnější představy se realitě nemohly rovnat. A ten úsměv, který mu vždy rozzáří jeho pěknou tvář...

Co k němu vlastně cítím? Mám rád jeho chlapeckou stránku, kterou neukazuje moc často. Naopak mám také rád jeho druhou tvář. Tu vážnou. Tu, díky které by mi dokázal poradit v jakékoliv situaci a já bych si bez jakýkoliv okolků pomoct nechal. Mám rád jeho tichou, nevýraznou povahu umějící se proměnit na provokatérskou a sebevědomou, jako v to ráno v moři, kdy jsem myslel, že se z jeho doteků brzo zblázním. Občas se urazí bez toho, abych já k tomu viděl nějaký důvod, to je ale důsledek toho, že se neznáme natolik dobře, což se dá stoprocentně napravit. Mám rád jeho tichost, chytrost, všímavost. Mám rád... je moc slabé slovo pro to, co k němu cítím. Všechno tohle na něm totiž... miluju? Miluju Damiena?

Během vteřiny jsem se ocitl na dně. Ne psychicky, protože skutečnost, že Damiena asi miluji, není po všech těch myšlenkách tak překvapivá, ale ano i přesto mě vyvedla z míry. A ne málo.

V tu chvíli jsem se ale doslova ocitl dně. Ramenem jsem prudce narazil do štiplavého písku a moje celičké tělo i s hlavou se ocitlo pod vlnou slané vody, která mi natekla nejen do nosu a očí. Jo, slítl jsem, jak dlouho se mi tahle věc už nestala? Teď stačila jedna jediná myšlenka na Damiena, abych pokazil něco, co dělám celý svůj život. Na to, že ho miluju.

Po vynoření jsem se rozkašlal, snažíc se zastavit to nepříjemné pálení v krku, doléhajíc k mým uším škodolibý smích člověka, který pravděpodobně celý můj velkolepý pád pozoroval. Bylo mi jasné, že o tomhle uslyším dneska ještě hodně krát, i tak jsem ale doplaval pro prkno, které mezi tím odplulo někam kdoví kam, a vydal se za křenícím se černochem, snažíc si zachovat nějakou tu hrdost.

Ta však zmizela ve chvíli, kdy se Doug znovu rozesmál, u čehož se jako magor plácal do stehna.

„Brácho, tak tohle bylo prvotřídní! Můžeš mi říct, na co si tam krucinál myslel?"

Jindy by mi byla jeho slova, smích i ostatní posměšky úplně jedno, ale jen když si představím, na co jsem v tu chvíli myslel, bylo mi skoro až trapně.

Nepodíval jsem se na něho, místo toho jsem jen popadl svoje triko, šátek si uvázal na hlavě a vyšel směrem dál po pláži. Písek se mi lepil na mokrá chodidla, z vlasů mi tekly kapky vody, přemýšlel jsem. Miluju Damiena. Je to dobře? Nevěděl jsem. Na jednu stranu, neviděl jsem důvod, proč by láska k němu měla být špatná, jen... prostě jsem nevěděl. Nevěděl jsem, jak se cítím já, natož jak se asi cítí Damien. Měl jsem v hlavě zmatek, a to obrovský.