Mezi námi

KYLE

Zvonek se rozezvonil a moje srdce se rozbušilo. Ne moc, jen trochu. Jemně mě upozornilo, že ten, kdo přichází není někdo ledajaký, že je pro mě tak trochu speciální. Tak trochu víc.

„Tak já mizím, užijte si to tady," ušklíbl se blonďatý chlapec sedící na gauči a knížku, kterou měl ve svém klíně, zaklapl.

Hodil jsem po něm otrávený pohled, protože jeho tón se mi nelíbil. Co mu zas přelítlo přes nos? Už mě vážně štveš Louisi... Poslední týden se choval jako holka s krámy. Odsekával mi, nechtěl se se mnou bavit a ani jednou za celé dva týdny, co tu se mnou bydlel, si se mnou nezahrál nic na playstationu. Ani film si se mnou nechtěl pustit. Byl otrávený, avšak nekoktal. Z toho jsem usoudil, že jeho špatná nálada nesouvisí s odstěhováním se od mamky, že problém musel nastat jinde. Tipoval jsem Grace. Asi v ráji lásky a štěstí nastaly nějaké problémy, protože když jsem se zeptal, jestli se někdy staví, hodil po mě vražedný pohled a poslal mě k čertu. Jen víc neslušně. Jestli si to brzo nevyřeší, asi Grace napíšu sám, jinak to s Louisem nepřežiju.

„Nebudeš večeřet s námi?" optal jsem se zdvořile vědíc, že jeho odpověď bude stejnak ne. Zavře se do pokoje s knihou či sluchátky a do zítřka o něm neuslyším.

Louis se zvedl a u toho zavrtěl hlavou. Byl by zázrak, kdyby řekl ano.

„Ne že tady budete dělat bordel," zabručel brácha místo toho a já nad ním jen protočil otráveně očima. Cestou se Louis ještě stavil v lednici, kde popadl krabičku s těstovinovým salátem, pak už ale zmizel za dveřmi pokoje pro hosty, aneb jeho novým domovem. Povzdechl jsem si.

Naposledy jsem se rozhlédl po místnosti, jestli tady někde nejsou pohozené moje trenky, či jiný kus oblečení, a až potom jsem vydal ke dveřím. I po těch třech rande a jedné rodinné sešlosti jsem byl stále nervózní, když jsem ho měl potkat, avšak věděl jsem, že na tom není nic špatného. Snad. Avšak jak jsem ale uviděl jeho tvář, všechno bylo zase v pořádku.

„Ahoj." Usmál jsem se a Damien mi místo pozdravu jako už několikrát předtím vlepil malou pusu. Na tenhle styl pozdravu jsem si navykl nějak rychle.

Ve chvíli, kdy se ale odtáhl jsem si všiml věcičky, co měl v ruce. Němě jsem zatěkal pohledem na jeho tvář, než mi onen dáreček vrazil do rukou. Byla to malá sklenička s mašličkou kolem hrdla a s kousky sušeného ovoce uvnitř.

„Tohle si nech. Nechci si připadat jako parazit, co se jenom přiživuje."

Nad jeho slovy mi koutky vyletěli nahoru.

„Nemáš důvod si tak připadat, ale děkuju," broukl jsem a rukou pokynul, aby vešel. Ten den bylo naše rande o něco méně formální, proto mě nepřekvapilo, když jsem na Damienovi spatřil zelené triko s dlouhým rukávem a obyčejné kraťasy. Vypadal dobře. A hezky voněl, díky čemuž mě přepadla chuť ho obejmout. Nenašel jsem důvod, proč bych to neměl udělat, proto jsem se mu zezadu kolem pasu omotal ruce a hlavu zabořil do jeho čokoládových vlasů. Kokos.

Damien se na malinkou chvíli napnul, jako by nečekal, že něco takového udělám. Jak by taky mohl, že. Pak mé ruce ze svého pasu lehce setřásl a otočil se ke mně čelem. Objetí mi opětoval.

„Víš, že mi připomínáš medvídka?" zabručel mi pobaveně do hrudi, načež se o něco víc nadechl, jako by nasával moji vůni. Usmál jsem se.

„To je možný," zamumlal jsem nazpátek podobně rozněžněným tónem. Damien na to nic už neřekl, jen ještě chvíli nasával mou přítomnost, než se s tázavým pohledem odtáhl, jako by se ptal: ‚Co teď?'