Pouto

1. Kapitola-Hvězda

Dnešek je jako každý jiný den, v naši vesnici je jako vždy ticho a klid a já se chystám do školy. Když mi zazvonil budík v 6:00 vyvrávolala jsem se z postele a šla jsem do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a opláchla obličej, s líčením si nikdy starosti nedělám i přes moje pupínky na obličeji. Nanesu si na řasy trochu řasenky a přidám tužku na oči, lehce obtáhnu obočí a učešu si svoje pelichající vlasy, Jo měla bych si pořídit něco aby mi tolik nevypadávaly. Když vyjdu z koupelny vydám se ke svoji skříni ve snaze najít něco na sebe. Nakonec vytáhnu černé carga kalhoty a bílou crop-top mikinu. A abych se naladila do svého stylu na krk si dám pár řetězů a na kalhoty připnu chain. Když jsem hotova kouknu na mobil a zakleju "sakra za 7 minut mi jede autobus", rychle popadnu batoh a běžim dolů, nazuju si boty a vyběhnu z baráku jak nejrychleji to jde.  Když dobíhám na zastávku jen vidím jak autobus odjíždí, "sakra co teď?" řeknu trochu víc nahlas než bych chtěla. Nakonec mi nezbyde nic jiného než jít zpátky domů, zavolám učitelce že dneska nepřijdu a půjdu se projít do lesa, moje máma to pochopí. Odložím si doma batoh a převleknu se do něčeho pohodlného, pak zavolám učitelce a když to s ní vyřídím vydám se do lesa. Cestou si ještě koupím něco malého k jídlu a pití a vydám se na cestu která vede k lesu. Je tak nádherně, obloha je čistá a všude jen ticho, miluju to. Když přijdu do lesa slyším jen křupání větví podemnou. Půl hodinu jen chodím po lese a přemýšlím když najednou se stalo něco co jsem nikdy nezažila. Obloha najednou zčernala když jsem se ocitla na malé mítině, všude byla tma a šli vidět hvězdy, "hvězdy uprostřed dne? To snad není možné, co když se mi to jen zdá?" Řeknu tentokrat nahlas. Najednou moji pozornost upoutá něco na obloze, vypadá to jako padající hvězda, ale je to o dost větší a padá to sem směrem k lesu, v ten moment kdy je to nad lesem se rozeběhnu pryč, strach moje nohy pohání vpřed jako nikdy předtím. Pak se zatřese zem tak silně že se neudržim na nohou a spadnu. Moje srdce je cítit až v krku ale moji pozornost upoutá menší řev z místa kousek ode mě. Pořad se mi hlavou víří strach, chci utéct co nejdál odsud ale pořád je tam ta zvědavost která je silnější, když se zvednu ze země vydám se směrem k místu kde ta divná věc přistála. Když jsem blíž vidím obrovskou díru v zemi, "panebože co to je?" Řeknu zase víc nahlas než bych chtěla, kdybych nebyla tak zvědavá už jsem dávno z lesa pryč ale něco mě tam táhne ale nevím co. Když přijdu k obrovské jámě vidím jen obrovský kámen, ale když se kouknu pořádně něco vedle něj leží, čím víc se přibližuju tím víc vidím co to je, je to drak. Jak je tohle vůbec možné? Udeřila jsem se do hlavy? Třeba jen spím nebo jsem v kómatu. Ve chvíli kdy nedávám pozor si mě všimne, běží ke mě a mě znovu přemůže strach, běžim zpátky jak nejrychleji můžu ale ten drak je rychlejší. Ve chvíli kdy se otočím abych se ujistila jak daleko je zakopnu, snažím se plazit dál ale obrovská stvůra se už tyčí nademnou a zírá na mě.  Můj dech se najednou srovná rytmicky s tím jeho a pak se mu dívám do očí, myslela jsem že mě chce sníst nebo cokoliv jiného, ale on přede mnou jen stojí a kouká na mě, dýchá ve stejném rytmu a kolem nás je úplné ticho, najednou moje tělo neposlouchá, pomalu se zvednu a s tím i drakova hlava, když se dostanu na nohy moje ruka se začne natahovat k jeho hlavě, nevím proč ale chci to udělat. Když se dotknu jeho kůže najednou se všude rozhostí tma jako předtím, vítr se vrátí a všude kolem se nese prach po větru. Ale my pořad stojíme a koukám si do očí, pak vítr zmizí a stejně tak tma a drak promluví "Tak jsem tě našel", v ten moment mě ten silný mužský hlas probere a zase spadnu na zem "kdo jsi? A-a jak je tohle možné?" Vykoktám ze sebe a slzy se mi nahrnou do očí. "Nemusíš se mě vůbec bát Ann, jsem tvůj přítel", nechápající pořad jen koktám "Jak, jak je tohle možné? Draci existují jen ve filmech přece" , "Máš příliš mnoho otázek Ann, odpověď na ně najdeš ale teď se musíš přestat bát" konečně mi přestanou téct slzy a přestanu koktat "jak víš moje jméno? A jak se vlastně jmenuješ ty?" Postavim se na nohy a opráším si kalhoty, "Jmenuji se Ash, přišel jsem abych tě zavedl tak odkud patříš má milá" v ten moment se mi zastaví srdce, nejsem odsud? Kam teda patřím? Rodiče mi nikdy nevyprávěli o tom jak jsem se narodila, vždycky když jsem se na to téma zeptala tak jen mlčeli. "Kam patřím? Kam mě odvést já přece patřím sem". Ash se jen usměje a svýma modrýma očima na mě pohlédne a řekne "Vím že jsi zmatená a nevíš co se děje, ale dej mi šanci a věř mi že ti ukážu kam patříš a zavedu tě domů" zase se mi do očí nahrnou slzy, takže nepatřím sem? Jsou i jiné světy snad? Odkud jsem a kdo jsou moji opravdový rodiče? Jsem zmatená ale už nemám strach, tohle může být začátek něčeho co mi změní život.