Několik (nad)průměrných životů

Život průměrné římské křesťanky

Itálie

Řím

64 n.l.

Vztekle zírala na plesnivý kamenný strop a pomalu proklínala snad všechny, koho kdy potkala. Ne, že by si od toho něco slibovala. Prostě jí to dělalo líp. A komu by ne, když je tu zavřený s další haldou lidí, namačkaných na sebe jako krysy v hostinci. Taky páchli naprosto stejně, což ji jen znechucovalo. Ona samotná sice nebyla z nejvyšší vrstvy, ale stejně-ti lidé se někdy mohli okoupat! Odmítala se však touhle sebrankou zabývat. Akorát by jí to přivodilo vrásky a ona odmítala vypadat jako sušené ovoce. Asi jí to stejně bylo k ničemu, když se stáří nedožije, ale přesto chtěla, aby jí to slušelo. Pravda, moc noblesní skonání to sice nebude, avšak to neznamená, že má vypadat jako nějaký trhan.

"Slečno, můžu se posadit?" Vyrušil ji z jejich úvah cizí hlas. Ona neochotně otočila hlavu. Odmítala se vzdát jediné postele, i když byla prolezlá štěnicemi. Naproti ní stála poměrně mladá žena. Oříškové vlasy jí spadaly do strhané tváře, která na ni s prosbou hleděla. Žena si svýma tenkýma rukama držela vypoulené břicho. Vypadala tu v tomhle smrdutém vězení strašně zranitelně.

"Ovšem." Vyhrkla pohotově Angela a tryskem se zvedla. Pořád v sobě měla ještě hrstku soucitu. No, spíš špetku. Ano, jednoznačně to byla jen špetka, avšak přeci jen tam něco zbylo.

Angela se prosmýkla mezi skupinkou upocených mužů a dostala se tak k jednomu mladíkovi, který seděl v rohu a vztekle koukal do země. Tmavé vlasy mu zakrývaly jeho olivové oči, ze kterých vztek přímo odkapával. Rty měl stažené jen do úzké linky, která jinak celkem jemným rysům dodávala na jakémsi výhružném pohledu.

"Máš tu ještě volno?" Zeptala se naoko znuděně Angela. Opřela se o chladnou zeď a prstem si natočila pramínek už tak dost kudrnatých vlasů.

Kluk se na ni podíval a vztek v jeho očích se okamžitě zmírni, avšak úplně nevyprchal. "Tohle je prostě neuvěřitelně nefér!" Zavrčel a pěstí praštil do země. Byl celkem svalnatý, takže si nejspíš vůbec neublížil. "Tady se člověk prostě nemůže svobodně vyjádřit."

Angela se svezla na zem vedle něj a uhladila si svou ušmudlanou tuniku. Nic neříkala. Neměla prostě co. Mohla se akorát přetvařovat před tím, než umře. Ne, že by jí přetvařování nešlo, to by byla pěkná lež. Angela měla pěkně prořízlou pusu a ta ji nikdy neopouštěla. Avšak teď stejně vážila slova, ale ne tak kvůli sobě, jako spíš kvůli Marcusovi.

"My se z toho vyhrabeme. Vždycky jsme se vyhrabali."Pousmála se a zlehka do něho šťouchla. I když to s ním nehnulo, koutky se mu zlehka zacukaly.

"Jasně. Zdrhnout z arény bude naprosto primitivní." Zamumlal sarkasticky. "Je to hnusný. Takhle tě nahánět jen proto, že neuznáváš pohanství."

Angela smutně přikývla. "Jsou tu i malý děti. Dokonce jsem viděla i jednu těhotnou ženu."

Marcus si znechuceně odfrknul. Strašně mu vždycky vadilo omezování slabších. Jednou dokonce složil k zemi nějakého vandráka, protože se choval hrubě k dívce, co prodávala ovoce na trhu. Angela se pokaždé musela smát, když si na to vzpomněla. Marcus byl prostě dobrák od kosti a vůbec se jí sem nehodil. I když ona sem na druhou stranu nejspíš taky tak úplně nepasovala. Žena, která se vyznala ve válčení a navíc ještě křesťanka. Strašná kombinace koníčků.

Z úvah ji vyrušil řev tisíců lidí spojený s dupotem a potleskem, avšak dost tlumený těžkými zdmi všude kolem.

"Poledne." Zavrčel jeden z mužů. "Hry začínají." Doplnil s povzdechem.