Retrieval (Homecoming #2)

/1/

Gracie

Místo, jako kavárna Luisa sice nepatřily k vyšší cenové kategorii a možná ani k těm, kam byste zašli, protože vás zaujmou, ale já to tady milovala. Pracovala jsem tady jako servírka už skoro rok a byla to vlastně má první pracovní pozice, o kterou jsem se po našem návratu zpět do Philadelphie ucházela.

S panem Banksem jsme si okamžitě padli do noty a on vděčně přijal mé nápady o rozšíření sortimentu sladkého pečiva a kávy. Byl to postarší mužík, milující svoji ženu a děti, ale obchod mu bohužel moc neříkal.

Kavárnu vedl od měsíce k měsíci a můj jediný stálý příjem byly má dýška. Byla jsem na tom finančně vlastně dost bídně, jenže moje ego mi nedovolilo to doma přiznat a měnit zaměstnání jsem vlastně ani nechtěla. Nepotřebovala jsem vydělávat velké peníze, líbilo se mi tady, mohla jsem se rozvíjet, vymýšlet nové recepty a to pro mě bylo na prvním místě. Nesnášela jsem velké kolektivy, pomluvy a soupeření o to, kdo je nejlepší. V tomhle ohledu jsem byla maximální suchar.

„Gracie? Můžeš na minutku?" zamával na mě pan Banks zpoza závěsu vedoucího do kuchyně a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Jelikož se nedalo říct, že bychom měli narváno, odložila jsem hrníček, který jsem právě utírala a vydala se za ním.

Naznačil mi, abych ho následovala a zastavil se až u zadního vchodu pro zaměstnance, kde si zapálil svůj doutník.

„Podívej, děvče. Ty víš, že bez tebe by to tady už dávno celé spadlo a já jsem ti nesmírně vděčný, ale je čas, abychom se oba posunuli dál."

„Asi Vám úplně nerozumím," odkašlala jsem si a můj pulz postupně rostl. Tušila jsem co má ten šedovlasý mužík s plnovousem na mysli.

„Si mladá a jednou budeš chtít rodinu a bydlet na nějaké úrovni. Já ti nemůžu platit víc, než ti platím a sám vím, že je to ubohá almužna. K tomu všemu mám na cestě další vnouče a tohle," mávnul rukou a zadíval se na oprýskanou stěnu, „je jen koule u nohy, která mě už celkem dlouho táhne ke dnu. Vím, jak to tady máš ráda a nemůžu ti poděkovat za to, co jsi pro mě i tohle místo za poslední rok udělala, ale nejsme hold na lukrativním místě. Končím s tímhle podnikem, Gracie. Chceme se s manželkou přestěhovat blíž k dětem a taky si na stará kolena ještě trochu užít."

Zírala jsem na něj, jak padlá hruška. Bezpečná bublina praskla a můj tep se rovnal trojcifernému číslu.

„A kdy?" ztěžka jsem polkla a on těžce vydechl tabákový kouř.

„Dneska máme otevřeno naposled. O víkendu to tady vyklidím a adié."

Netušila jsem co na to říct. Chtělo si mi brečet a nějak mu to rozmluvit, přesvědčit ho, že kavárnu můžeme postavit na nohy, ale stejně jako on jsem věděla, že je to zbytečné.

„Tady máš něco jako omluvné a děkovné. Není to tolik, kolik by sis zasloužila, ale snad ti pomůže, než si najdeš něco nového," postrčil mi do roztřesené dlaně obálku a poplácal mě po rameni.

Z posledních sil jsem se opřela o stěnu a zírala tupě před sebe. Chvíli mi trvalo, než jsem si to uvědomila úplně a začala se cítit pěkně na hovno.

Do konce pracovní doby se ukázali jen dva zákazníci, a když jsem v šest večer zamykala vstupní dveře s tím málem, co jsem si zabalila, měla jsem chuť do něčeho praštit.

Možná ani ne tak z faktu, že jsem bez práce, spíš proto, že jsem na tohle místo byla zvyklá a teď jsem byla nucena zvykat si znova.

Místo, abych zamířila domů, jsem vyrazila do centra. Mým jasným cílem bylo Colours. Divoký, pestrobarevný klub, kde jsem hodlala alespoň polovinu z té obálky utratit. Kývla jsem na obřího vyhazovače, který mě za tu dobu už znal a nechal mě bez kontroly proklouznout dovnitř.

Colours bylo jedno z těch míst, kde jste našli lidi všech možných věkových kategorií a postavení. Mladé, starší co si chtěli zajít jen tak na skleničku, až po důležité businessmany, co tady zvali své partnery nebo si přišli jen orazit po náročných dnech. Útočiště si tady našel každý a možná proto bylo tohle místo jedno z nejoblíbenějších ve městě.

Hudba linoucí se z reproduktorů bylo moderní a nikdy ne tak hlasitá, abyste neslyšeli vlastního slova. Vlastně až na akce, které se tady pořádaly tak jednou do měsíce. To pak byly párty, ze kterých si člověk polovinu ani nepamatoval a vracel se domů až za světla.

Svezla jsem se na barovou židli a ještě než jsem nakvašeně praštila kabelkou vedle sebe, vytáhla jsem na bar papírový pytlík s pečivem z kavárny.

Sarah, majitelka tohohle království, která byla zrovna na druhém konci baru, přišla hned, jak mě zmerčila.

„Podívejme se, já myslela, že už tě někdo unesl a teď cestuješ po světě vykuchaná na orgány," zasmála se a pytlík si přitáhla blíž k sobě.

„Ha,ha, fakt vtipný. Dvojitý gin s tonikem," sdělila jsem ironicky a ona natočila hlavu na stranu.

„Copak? Moje prdelka má blbej den? Mimochodem skořicový šneky jsem neměla ani nepamatuju, jsi nejlepší," zakousla se do jednoho kousku a slastně zamručela.

„Šneci končí. Ode dneška jsem oficiálně nezaměstnaná. Banks zavřel kavárnu,"

„A proč si tak skleslá, vždyť ti ten starej dědouš vlastně udělal službu. Konečně budeš mít možnost se někde fakt realizovat. A kdybys chtěla, moje nabídka stále platí," mrkla na mě a postavila, přede mně moji objednávku.

Typická Sarah. Poznaly jsme se chvíli po mém příjezdu. Nejspíš omylem zavítala do naší kavárny a díky její prořízlé puse jsme se daly do řeči. Ten den vykoupila všechny muffiny co byly a následující ráno si přišla pro další.

Nějakým zázrakem se z nás staly kamarádky a vlastně ona byla mou jedinou, kterou jsem ve Philadelphii měla. Vlastně mě tak trochu adoptovala.

Věděla o mě téměř všechno a vždycky semnou a lahví ginu, rozebírala moje sny a představy. Nejednou mi nabízela, abych začala pracovat pro začátek, než si našetřím, u ní v baru, ale já vždycky s díky odmítla. Raději jsem ho navštěvovala jako zákazník. Tohle místo pro mě nebylo. Moc divoké, moc drahé a moc Sarah. Měla jsem tu holku fakt ráda, ale všechno mělo své hranice. A divoká povaha Sarah byla jednou z těch věcí.

„A jaký je teď tvůj plán?" hodila si na stranu své momentálně růžové vlasy a čekala, co chytrého ze mě vypadne.

„Před pár hodinama jsem zjistila, že možná budu za chvíli bezdomovec. Nemám plán!" soudě dle pohledu Sarah jsem musela vypadat a znít jako totální ztroskotanec.

„Tak víš co? Dneska piješ na mě. A ne proto, že bych tě litovala, ale proto, že si mi donesla tak úžasný gáblík a já zkusím něco vymyslet, nebo se poptat. Však víš, konexí mám dost," mrkla na mě a odplachtila k dalšímu zákazníkovi.

O čtyři drinky později jsem položila na bar jednu z bankovek i přes protesty Sarah a postavila se na nejisté nohy. Klub už byl slušně plný, takže místo pozdravu jsem jí jen mávla a zamířila ven. Vlahý podzimní vzduch mě udeřil do tváře a trošku mě probral.

Přešla jsem ulici, když mě upoutalo drahé auto parkující před klubem. Vystoupil z něj muž v obleku a ignorující celou frontu vešel dovnitř. Nejspíš to bylo nějaké velké zvíře, nebo známý Sarah, protože ani ochranka s tím neměla problém.

Občas jsem si říkala, jestli to tihle lidé nemají v životě jednodušší. Moje rodina neměla nikdy peníze na rozhazování a po rozvodu rodičů, jsme byli rádi, že žijeme tak nějak průměrně. Možná i proto jsem odmítla vysokou, kvůli které bychom se museli zadlužit, a to jsem rozhodně po tom všem, čím jsme si prošli, nechtěla.

Moje úvahy přerušily kapky deště, které sice začaly nenápadně, ale během pár vteřin nabraly na takové síle, že jsem byla ráda, že jsem se dostala domů, sice mokrá, ovšem ne úplně promočená.

Moje maličká garsonka mě vítala s otevřenou náručí a já se nezmohla na nic jiného než se převléct a rozplácnout na posteli s nadějí, že to všechno zaspím a zítra se stane zázrak.