Retrieval (Homecoming #2)

/2/

Sebastian

Od samého rána byl tenhle den totálně na hovno. Liam už mi stihl dvakrát volat, že potřebuje smlouvy na dva nové obchody a k tomu všemu projít asi desítku starších. Měl jsem v sobě už snad čtvrté espresso a pocit, že ze mě kofein vyprchá dřív, než si ho začnu užívat.

„Anito, dones mi kávu," zahlásil jsem do telefonu a hned ho zase položil.

Moje asistentka se objevila v kanceláři poměrně rychle, což u ní nebylo nic neobvyklého. Když jsem si ji najímal, bylo mi fuk, jak ten člověk bude vypadat, což byl u mě docela pokrok a zároveň trefa do černého.

Anita nebyla nijak extra hezká ženská, ale chodila vždy upravená a hlavně byla šťastně vdaná matka s mozkem v hlavě. Byla starší než já a občas jsem měl pocit, že mi nenápadně supluje matku.

„Tady to je. Jen upozorňuju, že už je to dneska pátá. Asi bys měl brzdit," zatvářila se jako učitelka ve školce a celému výzoru chyběly jen ruce v bok.

„Matika ti šla vždycky, o tom mě přesvědčovat nemusíš. Dneska se z toho dost možná poseru, takže mi nech aspoň jednu neřest a kázání si napiš do diáře na zítra," zamrmlal jsem a ona se jen zasmála. Na moje výlevy už byla dávno zvyklá.

„Volala tvoje sestra, a kdyby mohla, sežere mě i přes telefon, takže bych doporučovala se jí ozvat. S mou odpovědí moc spokojená nebyla, a pokud se jí prý do hodiny neozveš, přijede sem osobně," ušklíbla se a zase moji kancelář opustila. Moji zaměstnanci mi opravdu uměli zpříjemnit den.

Položil jsem smlouvu a natáhl se pro mobil. Stejně jsem si chtěl dát na chvíli pauzu. Otázka byla, jestli se  rozhovor s mou sestrou za pauzu považovat dal.

„Nevěřím vlastním očím, že vážně voláš," ironie a jedovatost jejího tónu se mi okamžitě zaryla hluboko do uší, „nebo si dal telefon té svojí neprůstřelné sekretářce, aby mi vyřídila, že jsi zaneprázdněný a bojíš se mi to říct osobně?"

„Moc vtipné," zavrčel jsem a zmáčkl si prsty kořen nosu.

„No, já se moc nebavím bratříčku. Ani nevím, jestli ještě žiješ."

Její hlas se ve vteřině změnil na těžce vyčítavý, což ona uměla víc než skvěle.

„Jak sama slyšíš, tak jsem, stačí?"

„Dneska tě čekáme na večeři."

Tiše jsem si povzdechl a povolil knoflíček na košili. Rodinné večeře teď nebyly aktivita, kterou bych zrovna vyhledával. Všichni se totiž až přehnaně zajímali a mně se to nezamlouvalo.

„Dneska to nevyjde, Mads. Mám kupu práce, která nepočká."

„To mi říkáš pořád!" zvýšila hlas a já trošku odtáhl telefon od ucha, „Neviděli jsme tě, ani nepamatuju. Od té doby co ses odstěhoval si neustále zalezlý v kanceláři nebo v bytě a vymlouváš se na práci."

„Na nic se nevymlouvám, a pokud mi nevěříš, zeptej se svého manžílka. To on mi poslední dobou sype všechno na hlavu."

„Tomu věř, že si s ním o tom promluvím! I přesto si myslím, že jeden večer tě nezabije."

„Dneska semnou nepočítejte. Snad jindy. Budu už muset jít, mám toho až po střechu. Měj se a všechny za mě pozdravuj," položil jsem telefon dřív, než mohla cokoliv namítnout.

Odstěhoval jsem se schválně a naprosto mi to vyhovovalo. Poté co jsme se postarali o La Rosu a Maddie porodila svého syna, připadalo mi, že jsem v domě tak nějak navíc. Dalším důvodem byl také fakt, že když se přestaly řešit naše dvě hrdličky, pozornost se upřela na mě, chudáka Sebastiana, kterému se rozhodli najít taky nějaký happyend.