Chlapec a Meč ✍︎

IV.

„Vstávej, ospalče,“ uslyšel jemný smích a pomalu otevíral oči. První věc, co uviděl, byly velké černé oči. Trochu se nechápavě zamračil, ale když otevřel oči pořádně, uviděl, že patří mladé dívce, která se stále usmívala.

„Už se probouzí. Říkala jsem ti to,“ pronesla někam za sebe a odhrnula Adrianovi vlas z čela. Ten téměř okamžitě vstřelil do sedu a sledoval dívku před ní. Její havraní vlasy jí padaly do obličeje, proto je jen zastrčila za ucho a znovu se podívala za sebe. Až teď si všiml další osoby v jeskyni, která nebyla tak malá, jak se na první pohled zdála. Na ohni bublal kotlík a kolem něj viselo mnoho sušených bylinek – u některých si ani nebyl jistý, co za květiny to je.

„Kde to jsem?“ zeptal se potichu a podíval se po obou dívkách. Dívka s bílými vlasy, stojíc u kotlíku, se jen uchechtla a jednou rukou začala dokola točit, jako by míchala neviditelný kotlík. A taky že kotlík míchala, vařečka v kotlíku před ní se začala sama od sebe pohybovat i po chvíli, kdy dívka přestala točit rukou.

„Jsi tu jen kvůli tomu, že Valeriana má slabost pro lidi, co mě celou cestu pozorují,“ trochu se zamračila, ale dál to nerozebírala. Valeriana se potichu uchechtla a podala Adrianovi do rukou misku s horkou tekutinou, která byla podivně zbarvená do červena.

„Jste čarodějky?“ další otázka, kterou položil, udivila obě dívky. Valeriana jen mlčky přikývla a bělovláska si povzdechla.

„Morano, musí to vědět, nemůžeme mu přeci lhát, chtěla bys, aby snad někdo lhal tobě?“ Morana jen hodila jedny z mnoha bylinek do kotlíku a začala ho znovu míchat.

„Tady nejde o to, kdo by lhal mně. Je to Tauguron. Nedivila bych se, kdyby na nás vytáhl nůž a zabil nás, nebo také pořád věří tomu, že jediné, jak se čarodějnice zabije, je upálení. A kdo ví, jaký Tauguron to vlastně je. Není to náhodou ten Taurus, co má získat trůn? Moc se v těch dvou nevyznám, jsou si podobní,“ zeptala se, jako by tam ani Adrian nebyl a podívala se na Valerianu.

„Ne, jsem princ Adrian. Říkala jste, že jsem Vás pronásledoval?“ nechápavě nakrčil obočí, načež Morana luskla prsty a ve chvíli před ním nestála půvabná čarodějka, ale malá bílá liška s tím prohnaným výrazem, jaký viděl jak u lišky v jídelně, tak u lišky na slavnosti. Překvapeně pootevřel pusu, když liška vyrazila až k němu a těsně před ním se proměnila zpět do dívky s bílou kšticí.

„Valeriano, změň se také,“ prohodila k druhé čarodějce, která také luskla prsty a jako malá hnědá fretka mu vyšplhala až na postel. Adrian se na ni usmál a porozhlédl se po celé jeskyni. Na jedné straně bylo mnoho knihoven, které byly narvané starými knihami vázanými v kůži a jiných poliček s různými potřebami, které Adrian možná ani nechtěl znát.

„Proč mě sledujete?“ zeptal se Morany, která se na něj překvapeně podívala a nechala fretku, aby jí vyskočila na rameno. Její oblečení vůbec nevypadalo jako čarodějnické – měla na sobě prostou bílou košili a hnědé mužské kalhoty. Vysoké boty až ke kolenům vypadaly, jako když je sebrala nějakým myslivcům či dřevorubcům, kdo ví, třeba nebyl tak daleko od pravdy.

„Já nevím, kdo mě pronásledoval až sem, neříká ti to něco, Val?“ zamyšleně se podívala na fretku, která se seskočila z jejího ramene a dotkla se čumáčkem Adrianovi ruky. Ten se jen trochu začervenal, protože věděl, že to byl on, kdo narušil její soukromí – mohl však vědět, že liška, kterou pronásleduje, je ve skutečnosti mladá krásná čarodějka?