•Heartbreak On My Hands• [BoyxBoy] CZ

Kapitola 11. - Příchod na nový svět

,,Prosím, podepiště mi tyhle dokumenty, pane."
,,Jistě, jistě. Kde to mám podepsat?"
Záchranář ukázal na prázdné místo v rohu papíru. Neváhal jsem a podepsal, aniž bych si to přečetl.
,,Můžu ho vidět?"
,,Samozřejmě, pojďte se mnou. Jste jeho partner?"
Na chvíli jsem se zarazil.
,,Egh... Ne, to opravdu nejsem. Jsme jen velmi dobří přátelé."
Než jsme došli ke dvěřím sanitky, Matthew se už s dopomocí starší paní záchranářky pokoušel vstát z nosítek.
,,Já mu pomůžu." Oslovil jsem ji tiše, když se ze všech sil snažila zvednout Matta.
,,To byste byl hodný. Musí být velice šťastný, že vás má." Odpověděla s úsměvem ve tváři.
Došel jsem k němu, omotal jeho ruku kolem svého krku a malými krůčky se snažil opustit prostor sanitky. Dovedl jsem ho do baru, aby se mohl posadit. Sedl jsem si naproti němu a pozoroval, jak různě malátně hýbe hlavou, dokud se jeho pohled nezastavil na mém.
,,Zachránil jsi mi život."
,,Proč si mi neřekl, že máš astma? Víš, jak jsi mě vyděsil? Tohle už mi znovu nesmíš udělat..."
Řekl jsem relativně klidným tónem s naprosto frustrujícím pocitem v srdci. Třeštila mi hlava.
,,Ta paní měla pravdu." Zamumlal od věci.
,,V čem?"
,,Jsem šťastný, že tě mám."
,,Tak by se zachoval každý, Matthew."
,,Jsi příšerně sebekritickej. Ti chlapi tam stáli jako špalky, bez tebe bych tady už nejspíš neseděl."
,,A proč si mi to neřekl?! Neměl jsi za mnou vůbec chodit!"
,,Nebyl čas ti cokoliv říct."
,,Jo aha, on nebyl čas na to říct jednu pitomou větu! Mohl jsi umřít, sakra! Neuvědomuješ si, jaké by to neslo následky na lidech okolo tebe? Na lidech, kterým na tobě záleží? Jsi neuvěřitelnej pitomec!"
Matthew natáhnul ruku přes stůl mezi námi a rozevřel svou dlaň.
,,Dej mi ruku."
,,Matthew, říkal jsem, že těch homo chvilek bylo dost."
,,Dej mi ji!"
Podal jsem mu třesící se ruku a on ji pevně stlačil. Jeho dlouhé prsty se propletly s mými. Byl jsem okamžitě klidnější, kdžy jsem ucítil teplo z jeho ruky proudící do mé.
,,Hrozně jsem se o tebe bál..."
,,Už se bát nemusíš, Stevene. Jsem tady a ještě dlouho budu. Mě se jen tak nezbavíš, ani mých keců. Chyběl bych ti."
,,Nechápu, jak můžeš mít i po tomhle tak skvělou náladu. Já se budu ještě měsíc klepat."
,,Nutím tě se klepat?
,,Jsi blbeček. Jdu zkontrolovat, jak to venku vypadá, tak už nikam nechoď! Nechci, aby se to opakovalo, rozumíš?"
,,Třeba bys mi musel dát umělé dýchání." Matthew se usmál. Koutky jeho rtů se krčily a vytvářely mu na tvářích malé ďolíčky.
,,Mám z tebe doživotní trauma."
Zvednul jsem se z křesla a zastavil se pár kroků od nových dveří. Otočil jsem se zpět na Matta.
,,Matthew?"
,,Ano?"
,,Možná bych si to umělé dáchání jednou rád zkusil."
Usmál jsem se na něj a vyšel ven. Chlapi už měli vsazené nové dveře do rámu. 
   Když se začalo stmívat a práce byla hotová, pustil jsem všechny dělníky domů. Vrátil jsem se zpět do baru, kde spal Matt s opřenou hlavou o své křeslo. Zamířil jsem k Danielovi do kanceláře.
,,Danieli, omlouvám se, že ruším, ale mohl bych Vás poprosit o deku? Matthew usnul ve svém křesle v hlavní hale. Je tam poměrně chladno a já nechci, aby nastydl."
,,Jistě, jedna je ve skříni za Vámi. Vezměte si ji."
,,Mockrát děkuji."
Daniel byl zaneprázdněn vyplňovaním bankovních příkazů. Byl zahleděný do počítače, ani nevnímal, že si deku půjčuji.
Opustil jsem bez vyrušování kancelář, donesl deku do hlavní haly a opatrně s ní přikryl Matthewa.
,,Sladké sny."
Přitáhl jsem deku blíž k jeho krku, ani se nepohlnul.
Potichu jsem našlapoval na podlahu. Dělal jsem malé kroky směrem k východovým dveřím, abych ho nevzbudil. 
,,Zůstaň." Zamumlal.
Myslel jsem, že jen mluví ze spaní, jenže když jsem se otočil, měl otevřené oči. V hale bylo šero, ale i přesto jeho zelené oči zářily, jako na denním světle.
,,Nemůžu, Matthew. Slíbil jsem Rose, že přijdu."
,,Co když nebudu moci dýchat."
,,Je tady Daniel. Kdyby se cokoliv dělo, přijde. Opravdu nemmůžu zůstat, odpusť mi."
Otočil jsem se zpět ke dveřím a odešel domů. Šel jsem s rukama v kapsách, sledující cestu rozléhající se přede mnou. Zastavil jsem se přede dveřmi našeho bytu a uslyšel pláč. Hluboce jsem nasál čerstvý vzduch do svých plící. Stlačil jsem kliku a vešel dovnitř. Rose seděla na gauči s hlavou mezi koleny.
,,Lásko, co se děje?"
Odhodil jsem budnu s botami a pospíchal k ní.
,,Stevene, promiň, já nemohla. Nezvládnu to, teď ne..."
Posadil jsem se neklidně vedle ní.
,,Rose, co jsi nemohla? Co nezvládneš? Ty přeci zvládneš vše, jsi silná."
Objal jsem ji a ona se ke mě přitulila. Tlačila svou hlavou na mé rameno. Slzy jí tekly po tvářích.
,,Nechtěla jsem! Nevěděla jsem to! Omlouvám se!"
,,Co jsi nechtěla? Nerozumím ti."
,,Promiň mi..."
,,Lásko, pověz mi, co se stalo! Vyřešíme to. Společně."
,,Stevene, já...já...já jsem těhotná."