•Heartbreak On My Hands• [BoyxBoy] CZ

Kapitola 2. - Kuchyňská terapie vzteku

Doma na mě čekala má přítelkyně.

,,Ahoj miláčku, jsem doma!"

,,Ahoj lásko, co jsi dnes dělal?"

Přišel jsem k ní a políbil ji.

,,Hrozný den. Byl jsem v tom baru, klubu nebo, co to je. Všude samý teplouši s blbýma kecama. Snad jedinej majitel má ještě rozum."

,,Opravdu? Když jezdím okolo, vypadá to, jako normální bar. Nečekala bych, že je plný takových lidí."

Kývnul jsem. ,,Ani já ne."

,,Ale věděla bych o něčem, co by ti mohlo spravit náladu." Řekla vyzývavě.

Chytil jsem ji kolem pasu a políbil na krk.

,,Lásko, mám na plotně maso!"

,,Nevadí, když bude tužší."

Kousnul jsem ji do ucha a nasál vůni jejího parfému.

,,Nech mě tu plotnu jen vypnout." Žadonila Rose.

,,Přeci mě nenecháš tě prosit." Dodala.

,,Dobrá, vypni ji."

Rose stála zády ke mně. Přišel jsem za ní zezadu a objal její křehké tělo. Začal jsem ji pomalu rozepínat knoflíčky na košili.

,,Takový romantik a ani předehra nebude?" Rýpla si do mě.

,,Slečno, je mi hrozně. Musím rychle zahnat svůj vztek, nebo vybouchnu a vy víte, že pak se neznám!"

,,Tak to abychom začali s terapií, pane Dustere."

Nechal jsem knoflíčky knoflíčkami a serval z ní sukni.

,,To na Vás ten vztek doléhá velmi rychle. Nevím, jestli ho budete i nadále schopný zvládat."

,,Zkoušel jsem ho potlačit, ale je silnější, než já."

Sundal jsem si sako s košilí a vysadil Rose na kuchyňskou linku. Začal jsem líbat její jahodové rty. Zaslechl jsem cvaknutí přesky na mém pásku od kalhot.

,,Slečno, jste drzá!"

Roztrhnul jsem její košili a ruce přesunul na Rosiny záda. Líbala mě na krku a škrábala do zad.

,,Pane, budete potřebovat další terapie!"

,,Ano, prosím!" Zaryla mi své dlouhé nehty do zad a sjela nimy níž.

,,Jestli nebudete mít do 2 sekund dole kalhotky, slečno, budeme se muset kvůli mým problémům stýkat častěji."

Rose za zasmála, sundala si kalhotky a odhodila je daleko za mě.

,,Pane bože!" Vykřikla slastí, přidržující se rukama kuchyňské linky s nohama omotanýma okolo mě.

,,Přivádíte mě do nebe, pane Dustere!"

,,Vše pro Vaši spokojenost."

Šli jsme se umýt a sníst večeři na gauči, při sledování filmů.

,,Rose?"

,,Co se děje?"

,,Dnes se mi stala zvláštní věc. Nemůžu na to přestat myslet." Řekl jsem zamyšleně, rýpající se v jídle.

,,Jaká? Víš, že mi můžeš říct všechno."

,,Když jsem odcházel z toho baru, ti chlapi na mě křičeli nějaké ofenzivní kraviny. Rozhodl jsem se je ignorovat, ale potom jeden z nich vykřikl odpornou větu. Nevydržel jsem to, zařval na něj a vyšel ven. Přišel za mnou jeden chlap a..."

,,Stevene, co se stalo? Co udělal?"

,,Nech mě domluvit! Přišel za mnou a omlouval se mi za ty řeči. Ze vzteku jsem na něj zakřičel. Když jsem odjížděl, byl hrozně zklamaný. Mám trochu pocit viny."

,,Lásko, víš co? Upřímně, jsem ráda, že ses mi nevrátil s otlačeninami od rukou na zadku. Zajdi tam zítra, ano? Omluv se, nebo ti to bude ještě 3 měsíce ležet v hlavě. Znám tě."

,,Jsi skvělá, Rose." Měl jsem obavu z toho se tam vrátit, ale ten pocit viny mě užíral. Po zbytek večera jsme seděli u televize a koukali na filmy s velkými mísami popcornu.

   Druhý den ráno mi brzy zazvonil budík. Byla sobota. Den práce. Zvedl jsem se ze své obyvklé polohy, připomínající rozpláclého ledního medvěda na kusu ledu plovoucí v oceánu a protáhl se. Rose ještě většinou spí, proto jen obejdu postel a políbím jí na čelo. Došel jsem ke skříni, ze které jsem z nejnižší poličky vytáhl tenisky na běh. Oblékl jsem si kalhoty, mikinu, nazul boty, opatrně vytáhl z poličky rohlíky a tiše vyšel z bytu, abych nevzbudil Rose.

Chodil jsem běhat do parku, vzdáleného jen kousek od našeho bytu. Byl tam neskutečný klid. Kdykoliv je člověk unavený či vystresovaný, je tohle nejlepší místo na relaxaci. Je to místo, kam chodím, když si potřebuju vyčistit hlavu, dát prostor novým nápadům a možnostem. Když se tady zaposlouchám do šumění stromů a zpívání ptáků, jako by všechny problémy šly stranou. Sedl jsem si vyčerpaný na lavičku u malého jezírka v nejméně navštěvované části parku. Většina lidí, kteří sem chodí, mě zná. Vídáme se tady každou sobotu ve stejný čas, ale nikdy mezi námi neproběhl delší rozhovor, než pozdrav a otázky typu; "Jak se máte?", "Chodíte sem každou sobotu?" nebo "Je vedle vás volno?"

Nenáviděl jsem ty otázky! Ze všeho nejhorší, byla ta poslední. Kolem toho drobného jezírka stálo osm laviček, přičemž jsem polovinu jedné zabíral já a druhou starý pár, který sem chodil krmit holuby.

Po každé si vedle mě sedal nějaký chlap. Vždy nosil kapuci, aby mu nebylo vidět do obličeje a sluchátka, ve kterých mu hrála až příliž hlasitá hudba. Byl zdvořilý. Vždy mě ale zajímalo, proč zakrývá svůj obličej. Vyndal jsem si svá sluchátka z uší a zaposlouchal se do šumění vody v jezeře, na kterém často plavaly labutě. Když jsem byl dítě, jedna z nich mě štípla do prstu. Hrozně jsem ječel. Od té doby s sebou nosím rohlíky a házím je do vody před ně.

,,Dobrý den, máte vedle sebe volno?" ozvalo se za mnou.

,,Dobré ráno, jistě." odpověděl jsem.

Chvíli bylo ticho, ale on potom nečekaně promluvil znovu.

,,Bojíte se labutí?"

,,Podle čeho tak soudíte?"

,,Házíte jim ty rohlíky, jak psovi kost."

,,Heh... Mám strašlivé vzpomínky z dětství."

Zasmál se.

,,Hlavně se mi nesnažte namluvit, že Vás štípla labuť!"

Stále hleděl do země. Jen někdy zvedl hlavu a podíval se na jezero.

,,Překvapivě, snažím. Neznáme se od někud? Váš hlas je mi povědomý."

,,Pochybuji. Omlouvám se, musím už jít. Bylo mi potěšením a dávejte pozor, aby Vás neštípla labuť!" Zvedl se a odešel.

Přísahal bych, že jsem ten hlas už někde slyšel...

____________________________________________
Autor: Je tu další kapitola. Snad se líbila. :-)