Haunted || HS [CZ Translate] ✓

37.part

Je to pocit, který je jiný, liší se od všech ostatních emocí, které cítíme. Ne proto, že by byl vzácný a my ho pociťovali jen zřídka, právě naopak je hodně častý. Ale to co ho odlišuje, jsou jeho různé formy, které můžeme cítit v rozdílných situacích. Neskládá se jen s jedné emoce, ale z několika emocí. Je to pocit, který nám říká, že nám někdo chybí. Pocit, který nám říká, že jsme neúplní. Nemusí to být jen někdo, kdo nám ublížil. Existuje mnoho věcí, díky kterým nám někdo může chybět. Je tu tolik emocí, které jsou nacpané jen do jednoho těla. Nicméně, hodně lidí by si asi přiznalo, že je to bolestivé. Bolest, že nám někdo chybí je nejhorší pocit ze všech.

Faye o někoho přišla a to jí dávalo pocit, že je neúplná, což ji donutilo jít dalšího dne do sklepa. Byl to Harry, kdo jí chyběl, a věděla, že on je ten důvod, proč je tady dole ve sklepě. Faye si totiž myslela, že by se mohla cítit blíž Harrymu, když by tam byla.

Když Faye došla po schodech dolů, otočila se za světly, tentokrát na to měla čas. Pak pomalu začala kráčet ke středu sklepa a zastavila se před tmavou oblastí na podlaze. Harryho krví. Byly vidět i velké čáry, zřejmě se to někdo snažil vyčistit, ale neuspěl, nebo to jednoduše vzdal, protože tady bylo příliš moc krve. Bylo tu ale i jedno malé místo, které bylo jiné, bylo jasnější a ukazovalo živější červenou barvu. Faye se zachvěla, to byla její krev.

Faye se několikrát zhluboka nadechla a rozhlédla se po sklepě. U stěn ležely krabice, ale bylo jich tu příliš mnoho na to, aby patřily jen její rodině. Byly asi i Harryho rodiny, že? Jak si mohli dát všechny věci po vraždě do sklepa?

Faye vykřikla Harryho jméno. Poprvé sotva slyšitelněji, potom o něco hlasitěji a pak ještě hlasitěji, ale nikdy ho nezakřičela tak, aby to mohli slyšet její rodiče.

„Harry." Faye vyslovila jeho jméno a cítila, jak jí srdce začalo udírat do hrudě o něco rychleji, ale nebylo to ze strachu. Bylo to něčím jiným. „Nevím, jestli mě slyšíš, ale doufám, že ano." Faye se na chvíli odmlčela, doufala, že se tu Harry z ničeho nic objeví a podívá se na ni jeho krásnýma zelenýma očima. Ale sklep zůstal prázdný.

„Harry, já nevím, co říct." řekla Faye a nervózně si hrála s lemem své košile. „Já vím, řekla jsem, že tě tady nechci a že nepotřebuji tvoji pomoc. Ale to bylo špatně, mýlila jsem se, je mi to líto." Faye rychle přemístila svoji ruku ke svému obličeji a utřela si jí slzu, která se chystala uniknout z jejího oka. Cítila se tak provinile, že ho poslala pryč a teď jí chybí. A pořád neví, co se s ní vlastně děje.

Když o tom tak přemýšlela, bolelo jí to. Ona odmítla jeho pomoc a poslala ho pryč, což ji dělá špatným člověkem. Možná není o nic lepší, než Harry, když ho poprvé potkala potom, co se sem přistěhovala. Jsou jen dvě osoby s různými vlastnostmi, ale pořád jsou obě špatné.

„Harry." Faye si rukou přejela po rameni. „Potřebuji tvoji pomoc a chci tě tady. Se mnou." Faye se podívala dolů na to temné místo. Byla smutná a stejně tak jako během ostatních dnů se zhroutila se slzami k zemi.

Sesunula se na studenou betonovou podlahu. Chvíli zírala na zaschnutou krev a potom pomalu posouvala ruku dopředu, až se dotknula toho tmavého betonu.

„Je mi to líto. Je mi to moc líto." zašeptala Faye. „Je mi líto, že jsi zemřel takovým způsobem. Je mi líto, že jsem ti nemohla pomoci." Faye si poposedla. Chlad, který šel od podlahy, procházel jejím tělem.

„Harry." zašeptala Faye a sklonila horní část svého těla tak, aby se čelem mohla opřít o studenou podlahu. „Je to čím dál horší. Potřebuji tě." Opravdu, opravdu tě potřebuji. „Prosím, odpusť mi."

„Faye, miláčku!" ozval se shora hlas Katherine. „Co děláš tam dole?"

„Já jsem-" začala Faye a snažila se uklidnit. „Jen se na něco dívám."

„Jsi si jistá, že tam chceš být po tom všem, co se tam stalo?" odpověděla Faye její matka. Ano. Ano, chtěla tam být. Chtěla u něj být nejblíže, jak jen to bylo možné.

„Jsem v pohodě, neboj se. Za chvíli budu nahoře."

„Dobře, zlato."

Faye zůstala na chvíli ticho, její rozhovor s matkou zastavil slzy, které jí stékaly po tváři, ale jakmile si vzpomněla na Harryho, slzy se vrátily a společně s nimi i vina.

„Já jen-" zakoktala se Faye. „Já ti jen nechci ublížit a nechci ublížit sobě." Faye se kousala do spodního rtu ve snaze, že to utiší její vzlyky. „Je mi líto, že jsem tě poslala pryč, Harry. Nevím, co víc mám říct. Chybíš mi." S těmito slovy se přes sklep přehnala vlna chladného vzduchu a lampy, které osvětlovaly místnost, několikrát zablikaly.

Faye rychle vstala a otočila se, její pohled skenoval každý roh místnosti. Náhlý pokles teploty a blikání lamp mohlo znamenat jen jednu věc.

„Chyběl jsem ti?" řekl tichý hlas, který přinutil Faye otočit se ještě jednou.

Mladý muž stál na opačném konci místnosti zády směrem k Faye. Faye sledovala, jak se pohybovala horní část mladíkova těla, když se nadechoval, ale to byl patrně jediný pohyb.

Tíha, kterou Faye cítila na ramenech se náhle, jakoby vznesla a po těch několika dnech, kdy se Faye nemohla pořádně nadechnout, to konečně dokázala. Všechno bylo najednou lepší, když stál jen několik metrů od ní. Už nebyla sama. Byl tady.

„Harry."

© by: rozepetalhaz

-------------------------------

♦ Ahojte, jsem zpět a v plné síle. Po dvou týdnech, kdy jsem byla nemocná se konečně cítím dobře a jsem plná energie, navíc mě pohání myšlenka, že už jen týden školy a potom jarní prázdniny.

♦ Takže snad jste si užili část víc, než já překlad, protože ty myšlenky Faye, nebo jak to nazvat jsou někdy opravdu nenormální a já nemám šajna, jak je přeložit, ale vždycky to nějak zvládnu.

Nicol