Za to, že jsi žil

Kapitola třetí - Netvor

,,Lydie?'' zavolal na mě táta ráno z chodby, když jsem ještě napůl spala a moje myšlenky se ocitaly stále ve snu. Protřela jsem si unavené oči a párkrát zamrkala, abych byla schopná alespoň trochu vnímat.

,,Ano, tati?'' křikla jsem zpět a zmohlo mě to natolik, že se mi víčka svezla zase dolů a ponořila mě následně do uklidňující tmy.

,,Potřebuju zajet do sousedního města pro materiál k výstavbě. Vrátím se pozdě, budeš v pořádku? Nebo chceš jet se mnou?'' Chvíli jsem se nad jeho návrhem v polospánku rozmýšlela, ale jelikož lenost zvítězila, tak jsem odsouhlasila, že budu v pohodě a že to vše beru na vědomí. Když jsem se pak konečně z postele vyhrabala, přišourala jsem se do koupelny, kde jsem si dala dlouhou nerušenou sprchu a přehrála skoro celý svůj playlist nejoblíbenějších písniček. Přemýšlela jsem nad tím, co tu budu celou dobu sama dělat, když jsem teď měla tolik volného času pro sebe, a nakonec jsem se rozhodla zase projet na Glansovi. Ten se ve svém boxu neklidně vrtěl, a jakmile jsem mu nasadila sedlo, začal vzrušeně funět.

Zkušeně jsem se vyhoupla na jeho hřbet a pobídla ho k volné chůzi. Rozhlížela jsem se kolem sebe, protože jsem měla jedinečnou možnost kochat se okolím nového domova.

Vyzvala jsem Glanse ke klusu a rozjela se s ním po poli k lesu. Tehdy jsem si svůj čin vůbec neuvědomovala. Ty řeči o jakémsi zrůdném muži se mi úplně vykouřily z hlavy a jela jsem bez hlubšího rozmýšlení dál. Byla jsem natolik unesená tou uhrančivou přírodou kolem, že jsem mířila po pěší cestě do samotného vnitra.

Čím hlouběji jsem ale jela, tím víc byl Glans neklidný. Vrtěl sebou a párkrát jsem si dokonce myslela, že se na něm neudržím, i když jsem s ježděním měla bohaté zkušenosti.

Na sucho jsem polkla a očima prozkoumala neznámé prostředí. Až na vysoké stromy a pár paprsků denního světla kolem jsem neviděla nikde východ nebo rozkopanou pěšinu od kopyt, která by mě vyvedla ven. Cesta splývala s normální zeminou a stromy se zdály být na chlup stejné.

Seskočila jsem z Glansova hřbetu a pohladila ho po šíji. Ujistila jsem ho klidnými slůvky, že je vše v nejlepším pořádku, a snažila se rozvzpomenout, jakou stranou jsem sem vlastně přijela. Nakonec jsem se vydala náhodnou cestou a doufala, že nakonec dojdu na louku u našeho stavení, ač mi přišlo, že se od ní tímhle způsobem akorát tak víc vzdaluju. Začínala jsem panikařit, jelikož jsem měla nemilé tušení, že jsem v lese zabloudila, a najednou se mi během vteřiny vrátily i myšlenky na Netvora. Srdce mi začalo bít rychleji. Opřela jsem se o nejbližší strom a začala rychleji oddechovat. Políval mě strach a mrazilo mě po celém těle při představě, že v lese nejsem sama.

Z dálky se ozvalo psí vytí a v tu chvíli, jako by ze mě vyprchal všechen život. Glans se mi vytrhl a postavil se na zadní za doprovodu hlasitého řehtání. Naposledy zaržál a splašeně se rozběhl pryč.

,,Glansi! Stůj!'' zakřičela jsem za ním vyděšeně, ale jak se dalo čekat, vůbec se neohlédl a ujížděl dál.

Byla jsem uprostřed lesa, kde zřejmě pobíhal nějaký psychopat s jednou zdravou nohou a zdeformovaným ksichtem, sama a bez potuchy, kudy vede cesta ven. Chtělo se mi brečet, ale věděla jsem, že nesmím ničím ztrácet čas, abych tu nezůstala až do tmy. Vydala jsem se tedy směrem, kudy uháněl Glans.

Rok 2007 - Půl roku po loupeži

Nejvyšší stál v lese před starou polorozpadlou boudou a zatínal usilovně pěsti. Věděl, že není jiná možnost, než že se ukrývat tady. Celá Anglie po něm pátrals a nemohl dopustit, aby se mu vzalo to poslední, co ještě měl. Diamant.