Za to, že jsi žil

Kapitola třicátá - Rytiny

Nejvyšší mě zase doprovodil na kraj lesa a ušklíbl se, když si všiml mého nasupeného výrazu. Opět mě porazil a mně to rozčilovalo, protože jsem si prostě přála být alespoň jednou lepší. Založila jsem si ruce na prsou a našpulila naštvaně rty. Nejvyšší se té grimase zasmál. Opravdu, upřímně, hrdelně zasmál. Srdce mi z toho zvuku zaplesalo a já věděla, že tenhle zvuk chci slyšet ještě víckrát.

,,Zítra to dopadne určitě líp,'' řekl mi a já se zarazila a kousla provinile do rtu.

,,Zítra nemůžu, Nejvyšší. Možná až večer, promiň,'' omluvila jsem se se sklopenou hlavou a on se nespokojeně zamračil.

,,Jakto?'' zeptal se s nakrčeným obočím a mně najednou přišlo, že kdybych mu to řekla, mohl by začít zuřit. Ve svých denících se naštvával totiž často, ač se tam jednalo o vážnější situace.

,,Ehm... jdu ven,'' odvětila jsem vyhýbavě, ale on se na mě díval stylem, kterým mi jasně naznačoval, že to mu jako odpověď rozhodně nestačí. ,,S mým kamarádem Arthurem,'' ujasnila jsem a všimla si, že zatnul pěsti, až mu zbělely klouby na rukou. Dělal to často. Utlumoval tím nejspíš vztek, který se v něm v tu chvíli hromadil.

,,Aha,'' vyšlo z něj pouze a já uhnula raději pohledem. Dívala jsem se na louku, na kterou dopadaly paprsky odpoledního slunce, a nevěděla, co dál říct. Proč mu to vadilo? Sám chtěl, abych si našla kamarády. To se mnou nemohl mluvit na rovinu?

,,Nejvyšší?'' oslovila jsem ho opatrně a ani nečekala na jeho odpověď. ,,Mám tě ráda,'' vypadlo ze mě s takovou upřímností, že mě to i samotnou překvapilo. Nejvyšší nebyl výjimkou. Díval se na mě s rozšířenými zorničkami a jeho oči, dva smaragdové kamínky, se na okamžik zablýskly.

Usoudila jsem si, že asi nebyla úplně vhodná chvíle na to vylévat si mu své city, ale přišlo mi to jako skvělý způsob, jak zažehnat spor.

,,Ehm,'' začal a nejspíš přemýšlel nad tím, co mi na to má říct. Byl zaskočený, ale potěšilo ho to, to jsem poznala. ,,Pojď se mnou, Maličká,'' zašeptal a já jeho zbrklou reakci moc nechápala. Čekala jsem, že třeba řekne to samé a já pak půjdu domů. Možná, že mi to dokonce vyvrátí a bude zase tvrdit, že je špatný člověk, ale on mi místo toho prostě řekl, ať jdu za ním

Následovala jsem ho tedy a připomnělo mi to naše první setkání, kdy mě vyváděl z lesa ven. Taky jsem šla za ním, prohlížela si ho a v hlavě mi vířilo tisíce myšlenek. Že mě určitě zabije a nechá roztrhat svými dvěma psy. Teď jsem měla v hlavě jen jedinou otázku, a to tu, kam mě to proboha vede.

Nešli jsme moc dlouho. Minuli jsme vodopád i Nejvyššího chatu, než jsme se zastavili před vstupem do kamenného vojenského bunkru. Navazoval na kus skály a zakrývaly ho z poloviny větve stromů.

Nejvyšší mi pokynul, ať jdu před ním, a protože jsem mu vždycky tvrdila, že jsem statečná a nebojácná, tak jsem ho s váháním poslechla.

Uvnitř byla tma a já se po chvíli prudce otočila, protože jsem zpanikařila, že na mě něco vyskočí. Narazila jsem přímo do Nejvyššího hrudi a stydlivě se odtáhla. Ten se bez řečí pro něco natáhl a zaslechla jsem cvaknutí, při kterém se objevil malý plamínek. Nejvyšší s ním zapálil pochodeň, která byla ještě před chvílí na stěně, a jemně mě postrčil dopředu, čímž mi dodal trochu odvahy.

Šla jsem delší uličkou a zastavila se v místě, kde začínal být prostor větší. Nejvyšší si stoupl přede mě, čímž jako zdroj světla odhalil několik věcí v kamenné místnosti, a zapálil další pochodeň. Celý bunkr se rozsvítil a já spatřila něco úžasného. Nespočet rytin ze dřeva i kamene. Portréty, zvířata, krajiny, lesy... Bylo to nádherné.