Střípky lásky [3/4] ✔

[39. Svoboda]

konec června 2015

Imogen si tiskla k tělu slabý háčkovaný svetr. Přestože venku všechno naznačovalo tomu, že se blíží letní prázdniny a konec června byl teplý a prohřátý slunečními paprsky, tady, mezi zdmi děsivého vězení bylo chladno a vlhko. Ale návštěvě tohoto místa nevyhnula. Ani ona ani Declan netušili, jak dlouho bude trvat, než její dědeček dostane mozkomorův polibek, jak rozhodl soud, ale bylo jasné, že pokud od něj potřebují odpovědi, musí za ním co nejdřív. Dřív než bude pozdě.

Neodvažovala se hledět do cel, podél nichž směřovaly její a Declanovy kroky. Nepřipouštěla si myšlenku, že kdyby tehdy v jejím případu soud rozhodl jinak, mohla by teď jedna z cel patřit právě jí. Kdyby ji nepotkalo takové štěstí, nejspíš by touhle celou procházel Declan sám, aby ji viděl, jak pyká za svoje hříchy.

Zatřásla hlavou, aby myšlenky na své vlastní uvěznění vyhnala z hlavy. Nebyla tu přece kvůli tomu. Musí na to konečně zapomenout a přestat sebou vyděšeně cukat pokaždé, když periferně zahlédne, jak na ni někdo ze za mříží hledí, či k ní natahuje paže. Je potřeba, aby se přes tohle všechno přenesla a místo ohlížení se do minulosti hleděla kupředu, myslela na budoucnost a velké cíle, které má před sebou. Nemůže být do konce života zlomeným malým děvčátkem, které dokáže rozhodit jedna pouhá myšlenka na události, co se staly v její minulosti. Musí se zocelit. Nechat tu malou naivní holku shořet, aby se z toho popela mohlo jako pták fénix zrodit její nové já. Silnější. Jistější. Mocnější.

„Na co myslíš?" stiskl jí Declan ruku, zatímco jejich kroky směřovaly k nejzazší cele, která se stala dočasným domovem Abraxase Malfoye.

Na to, co by se stalo, kdybych v těch celách seděla já. V duchu se okřikla a stiskla mu ruku nazpět. „Na budoucnost," opravila se nahlas a věnovala mu malý úsměv. S ním mohla být silnější. Když bude s ním, vždycky bude mít někoho, kdo jí bude oporou a připomínkou toho, že spíš než na minulost by měla hledět do budoucnosti.

Neodpověděl, nedostal k tomu příležitost. Azkabanskzý dozorce se zastavil před jednou z cel a tvář se mu zkřivila hněvem. Zřejmě neměl daleko k tomu, aby si před Malfoyem neodplivl, když zarachotil těžkými klíči o mříže, aby muže v cele probral ze zamyšlení a upozornil ho, že tu má návštěvníky.

Imogen ho téměř nepoznala. Tenhle muž se Abraxasovi, jakého celých jedenáct let znala, vůbec nepodobal. Až teprve teď si uvědomila, jak starý Abraxas ve skutečnosti musí být. Po tváři elegantního šedesátiletého muže už nebylo ani památky, stal se z něj strhaný starý muž, jehož roky už dávno přesáhly šedesát i sedmdesát. Tmavé kruhy pod očima, hluboké vrásky a unavené oči z něj najednou dělaly úplně někoho jiného. Vlasy měl rapidně zkrácené a působily spíš zašedle a mdle, než jako platinově blonďaté kadeře, jakými se mohla pyšnit i ona sama. A když na svou pravnučku upřel pohled, Imogen v jeho očích viděla únavu. Azkaban na něj jistě dobrý vliv neměl, vůbec pochybovala o tom, že by na někoho dobrý vliv mohl mít. Přesto však v jeho tváři stále dokázala rozpoznat vztek. Nenávist. Zlobu. A ona z něj v tu chvíli poprvé neměla strach, přestože tohle všechno viděla. Byla silnější než on, mocnější než on. Mocnější než kdokoliv, kdo by ji tady chtěl uvěznit. Nemusí se bát, že by dopadla stejně. 

„Pět minut. Víc ne," upozornil je dozorce a vzdálil se od nich, aby byl z doslechu, ovšem stále byl dost blízko na to, aby dokázal případně zasáhnout, kdyby se cokoliv stalo.

Když udělala několik kroků až se dostala těsně k mřížím, sama se divila, že ten podivný svazující pocit, strach, jak si uvědomila, ji stále nesevřel ve svých spárech. Klidně se zadívala svému dědečkovi do očí a sevřela jednu z chladných železných tyčí v ruce.