Poblázněná

6.

Nebyla jsem schopná ty dveře otevřít a vejít dovnitř. Měla jsem strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby mě zpozorovala mamka a ten její chlap. Opravdu jsem se nehorázně bála. Netušila jsem, co by se mi mohlo stát. Netušila jsem, co maj v plánu se mnou udělat. Jediný, co jsem věděla bylo to, že o mě mamka asi nestojí.

Nějakou tu hodinu jsem brouzdala po naší ulici a přemýtala, jestli bych neměla přespat u Karen, abych se vyhla střetu s mamkou, ale to by byla zrada. Slíbila jsem přeci Tonymu, že se tomu postavím čelem, a že neuteču, tentokrát ne. A proto jsem vešla do našeho domu s hlavou vztyčenou a zaťatými pěstmi. Abych se překonala.

Museli slyšet, jak jsem práskla vchodovými dveřmi, protože se oba za malou chvíli nahrnuli do předsíně. S mamkou ale nebyl ten chlap, jak jsem si myslela, ale byl to můj táta. Nechápala jsem, co tu dělá, ale neměla jsem chuť se ho na to ptát. Potřebovala jsem mluvit s mamkou a né s ním. Potřebovala jsem si to vyřídit, jinak bych byla nahraná a nesmírně naštvaná.

Mamka mě popadla za ruku a odtáhla mě do kuchyně. Táta nás jen potichu následoval. Posadila jsem se na židli a sklopila jsem pohled. Bylo to opravdu blbý řešit tohle s vlastní matkou.

,,Elajzičko moje malá. Řeknu ti to jen jednou, takže mě laskavě nepřerušuj, ano? Je to pro mně důležité, rozumíš?" Mamka zněla nějak moc klidně, i když věděla, v jaké se nacházím situaci. Bylo to opravdu zvláštní. Radši jsem jen kývla a poslušně poslouchala.

,,Hmmm. U čeho bych měla začít? No ano! Takže, nechci, aby jsi se mnou nadále bydlela. Půjdeš s tátou, chápeš? A ať tě ani nenapadne, že se tady v ulici ještě ukážeš. Ničí mi to můj souktomý život. Navíc mi přijde, že se o mě jako o svou matku vůbec nezajímáš, takže tě tu prostě a jednoduše nechci. Táta si tě vezme a budeš u něj prostě a jednoduše bydlet. Oba zapomeňte na to, že by ste mě jen přišli navštívit, protože já už s váma nechci mít nic společného! Oba se mi hnusíte!"

Mlčela jsem. Neměla jsem jí co říct. Navíc se stejně po svém monologu zvedla a s pláčem někam utekla. Opravdu jsem tuto situaci nechápala. Co má mamka jako za problém? Nic jsem neprovedla! Odjakživa jsem byla hodná a poctivá! A stejně jsem vždy já ta, která je byta. Já.

Potichu jsem se zvedla a odešla do svého pokoje, abych si mohla sbalit svoje věci. Táta mě za chvíli následoval.

Když jsem měla sbaleno všechno důležité, přistoupil ke mě táta a pevně mě objal. Nebyla jsem schopná, obejmout ho taky, a proto jsem jen tak stála a ani se nehnula. Po pár vteřinách mě zase pustil, vzal moje dvě plné tašky a vyrazil ven z domu. Jako pes na vodítku jsem ho následovala.

.

Když jsme dorazili k tátovi domů, sedla jsem si na gauč a nepřítomě jsem zírala do zdi. Táta mezitím někam odešel a nechal mě samotnou, za což jsem mu byla opravdu nesmírně vděčná. Mohla jsem se totiž po dlouhé době pořádně vybrečet, zazoufat si a zalitovat. Čeho že jsem litovala? To je jednoduché. Toho, že jsem se vůbec narodila.

.

Z hlubokého bezesného spánku mě vyrušil tátův hlas. Nechtěla jsem otevřít oči, ale nakonec jsem to udělala, abych se ujistila, že to co se stalo, nebyl jen výplod mé bujné fantazie. ,,Ano tatí?" zamžourala jsem na něj.

,,Hele Elajzo, chtěl bych se ti omluvit." zašeptal táta a zhluboka se nadechl. ,,To všechno je moje vina."

Nexhápala jsem to. Proč by to měla bejt tátova vina? Vždyť on nic špatného neudělal! Můžu za to já! Já! Ne on! I když jsem to věděla, nedokázala jsem nic říct, protože mě zajímalo, co mi chce povědět. Přeci jen to muselo být nějak důležité!

Táta se posadil na gauč a zhluboka se nadechl. ,,Tvoje matka je psychycky chorá už od doby co ses narodila. Ale v dřív to nebylo jakkoli važné, prostě jen byla o něco pomalejší. Ale jak se musela starat o dítě, o práci a pak ještě o mě, protože sem zrovna procházel stávkovym obdobím, pomalu ale jistě se do své nemoci stále více a více potápěla. Nebyl jsem často doma, a proto jsem si to neuvědomoval. Ale když jsem jednou přišel domů, všechno mi došlo. Ona se zbláznila. Nezbláznila se ovšem natolik, aby se o tebe nemohla postarat, a proto jsem ji opustil. Věděl jsem, že se nedokáže postarat jak o tebe, tak i o mě, takže jsem odešel. Doufal jsem, že to beze mě zvládne. Včera mi ale zavolala a chtěla, abych si tě odvedl. Myslím, že jí můj odchod moc nepomohl. Měl jsem jí pomoct, a ne ji jen tak opustit. Moc se ti za všechno omlouvám. Kdybych to celý neposral, mohla bys bejt šťastná."

Můj pohled byl nepřítomný. Začínala jsem mamku chápat. Já sama na tom s psychyckým stavem moc dobře nejsem, takže si dokážu dost dobře představit, jak se asi cítí. Možná zlomeně. Možná hloupě. Možná šťastně. Ale kdo ví? Já už ji nikdy neuvidím, takže bude opravdu těžké to zjistit.

,,A mám pro tebe ještě něco. Na konci dubna se stěhujeme do ameriky. Povýšili mě a ta práce, co mi nabízí, je opravdu dobrá. Ale jestli nebudeš-"

,,Tati, to je skvělý!" vyjekla jsem a padla mu kolem krku. Říkáte si proč? Vždyť tu mám kamarády, rodinu a svůj domov. Mě už to tak ale nepřijde. Vždycky jsem chtěla začít znovu a teď to bude možný! Loučení se s kamarády bude možná těžký, ale oni mě přeci jen tak neopustí. Navždy budou se mnou! Tomu já věřím.

.

Měsíc uběhl rychle jako voda. Bydlet s taťkou byla ta největší legrace na celym světě. Neustále jsme se pošťuchovali a vymýšleli různé blbosti. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběl, když jsem bydlela s mámou. Máma mi zase ale nechybí vůbec. Nepřijde vám to normální? Mě bohužel ano.

I když to mělo bejt tajemství, stejně už všichni ví, že bydlim u táty. Nikdo sice nezná důvod, ale stejně to nikoho nezajímá. Tony určitě něco tuší a Filip to prakticky uhodl, ale Tom s Karen jsou stále mimo mísu. Ani se nedivím, když jsem jim nic neřekla.

To, že se stěhujeme do Ameriky ví jenom Janek. Nevím sice, jak na to přišel, ale pravděpodobně si to musel někde zjistit. Nejdříve jsem byla naštvaná, ale pak jsem zjistila, že se mi díky tomu krapítek ulevilo. Přeci jen, i když se mi to blbě říká, je to pro mě nejdůležitější osoba ve vesmíru!

Zrovna dneska jsem s nim měla vyrazit na hory. Chtěl si se mnou zajezdit na snowboardu, když to byla asi ta poslední šance, kdy sme něco podobnýho mohli provýst. Přeci jen, táta je o pár stupňů přísnější, než máma.