Poblázněná

4.

Už to byl týden od doby, co mě nechal na mym místě a já se domů vrátila celá zničená. Pořád jsem si sice s Jankem psala, ale už sem si to neužívala tolik, jako dřív. Vlastně ani nevim, proč. Ne. Vlstně to vim úplně přesně. V jednom kuse mi píše o nějaký Kasandře a já ho musim poslouchat.

Je to nefér, co? Když vám kluka vašich snů vyfoukne nějaká čůza přímo před nosem. Ale já mu to.... p- pře. Tak znova. Já mu to p- pře- p-přej-. Přej....... hů. Snad to zní jako slovo přeju. Mno nic. Popojedem!

Zjistila jsem strašnou věc: mamka si asi někoho našla! Člověk si řekne, tak ať je šťastná, ale začněte laskavě přemejšlet logicky, jo? Proč by měla bejt mamka šťastná, když nebudu já? To by bylo něco, že?

A další, co by mi člověk asi nejradši vpálil do tváře je: ,,Si si tím jistá?" Kdybych si tim nebyla jistá, asi bych tolik nepanikařila, že? Mamka se poslední dobou tváří nějak podezřele šťastně a uvolněně a navíc mi včera představila nějakýho chlapa, kterej se na mě tak divně díval. Vim, že to nemusí nic znamenat, ale fakt se mi v jeho přítomnosti blbě dejchalo a cejtila jsem uvnitř sebe něco, co mi našeptávalo: ,,Zdrhej!"

Když ten chlap odešel, zeptala jsem se mamky, kdo to byl a ona celá zrudla a snažila se mi namluvit, že to byl jen její známej z práce. Chovala se jak malá. Dokonce si se mnou chtěla nezáživně povídat a to je už faktis divný!

Karen sem nic neřekla, protože jsem tušila, jak by u toho vyváděla a namlouvala mi, že by měla bejt mamka šťastná a to já opravdu nechtěla slyšet. Nechtěla jsem, aby se mi do života nakvartýroval nějakej chlap, kterej by najednou byl můj novej táta. Ale proč bych měla mít novýho, když už jednoho mám? Není sice dokonalej a moc ho už nevídám, ale i tak si s nim pokaždý užiju spoustu legrace.

Tak snad mamka dostane rozum a přestane si blbnout hlavu nějakejma chlapama. Upřímě v to doufám.

Z lenošení na gauči mě vyrušil zvuk příchozí zprávy. Unaveně jsem se zvedla a natáhla se pro svůj telefon, abych si jí mohla přečíst. Její obsah mě vážně udivil.

,,Zdar, Beth! Rád bych se s tebou dneska odpoledne někde sešel. Chci ti ukázat ty fotky, co sem nafotil a navíc bych ti chtěl ještě poďekovat.

Zatím se měj! Honza."

Chvíli jsem sice váhala, ale nakonec jsem mu napsala, že na něj budu čekat v parku. Doufala jsem, že to nebude tak hrozný jako minule a radši jsem si dala zmrzlinu, abych se uvolnila. Když jsem se vrátila do obýváku, zjistila jsem, že mám další zprávu. Ta ale byla od Toma. Chtěl se se mnou sejít a pokecat. Bylo to dlouho, co jsem s ním naposled někde byla, tak jsem si řekla, že půjdu. Domluvili jsme se na další den po škole. Říkal, že zajdem na nudle a pak do prasátka (primy) na párek v rohlíku. Nenohla jsem nic jiného, než souhlasit.

Nakonec jsem ale konverzaci s Tomem musela utnout, protože se blížil čas na mojí schůzku s Honzou a já se musela převlíct. Říkejte si, cochcete, ale já ptostě bed džínů z baráku nevujdu! Výjmečně v nějaký ty sukni, ale to bych se nejdřív musela praštit do hlavy. S malováním jsem se neštvala a tadši jsem se jen pořádně učesala a nakonec si udělala vysokej culík. Nejdřív jsem si chtěla udělat cop, ale na to sem byla moc líná.

Nasadila jsem si čepici, rukavice a mohla jsem v pohodě vyrazit jen v mikině a vestě, protože sníh už dávno roztál a ,i když byla teprve půlka ledna, slunce svítilo docela vydatně. Z domu jsem vyrazila celá natěšená a poblázněná. Tak jsem se na Janka těšila, až jsem málem nabourala do zdi. Mno. Jednou se mi to už povedlo, tak se laskavě nesmějte!

Do parku jsem dorazila relativně brzo a za to jsem se musela pochválit. Bohužel jsem se pochválila dost nahlas a spousta lidí se na mě otočilo s vraždícím pohledem ve tváři. Ajaj. Zrudla jsem a rychle se vydala po cestičce do jiné části parku. Když už jsem si byla jistá, že mě nikdo, kdo mě viděl se chválit, nevidí, slastně jsem se sesula na jednu z laviček a začala si užívat odpoledního sluníčka. Asi za hodinu by mělo zapadnout, takže nesvítí zas tak usilovně jako když jsem vycházela z domu, ale aspoň, že tam bylo a odolávalo mrazu.

A pak to uslyším. Ty až nepříjemě známé hlasy, jak mě volají a jak v nich je slyšet pobavení smýšené s pýchou a znechucením. Dokážu si živě představit, jak se u toho obě tváří. Jako kdyby je na pár minut ovládl Satan. Nejdřív se rozhlížím a snažím se přijít na to, od kud přijdou, ale ty hlasy zní odevšať. Nemají jakýkoli přímý zdroj. Prostě mi jen lítají do hlavy a v ní se odráží a množí jako nějaký virus.

Začínám mít strach, a proto vstávám z lavičkya rozbíhám se někam do parku, kde většinou bývají nějací lidé, ale ti jako by mě neviděli. Jako kdybych neexistovala. Vím, že jestli někoho požádám o pomoc, akorád za to později zaplatím. A tak běžím dál. Potřebuju se někde schovat. Jestli mě najdou, znova mi budou nadávat a ubližovat mi. Znovu se to bude dít.

Nedávám pozor na cestu a tak se ani nedivím, když do někoho nabourám. Nejdříve mě napadne, že to je někfo, kdo mi pomůže, ale to se zatraceně mílím. Jsou to totiž ony. Vystopovaly mne a teď mě zbijou jak psa. Tak, že ani sama sebe nepoznám.

.

A znovu utíkám. Tentokrát už se chci jen ukrýt před světem. Po tvářích mi tečou slzy. Už toho mám dost. Nechci tu dál být. Nechci dál žít. Pro co taky, že? Zavírám oči a ani se nedivím, že zakopnu a svalím se na zem. Tentokrát se ale nezvednu. Tentokrát se zůstanu válet v trávě a budu se třást pod návaly pláče. Nechám se ovládnout strachem a bezmocí. Vždyť ono to za chvíli zkončí. Za chvíli to přejde.

,,Beth?"

Ztuhnu. Vymrštím se do sedu a zírám na něj, jako kdyby byl bohem. Jako kdyby vlastě ani neexistoval a já si ho jen představovala. Dotkne se mojí tváře a já se usměju. Nemůžu se před ostatníma mračit. Prostě to nejde. Oni sami by pak přece byli smutní a to já nechci.

,,Ahojda. Kde sme se to měli sejít? Trochu jsem se ztratila." Pláč jsem ale udržela pod pokličkou jen chvíli. Nanovo jsem se rozbrečela a nedokázala jsem přestat. Objal mě a držel mě do doby, dokud jsem se neuklidnila.

,,Pššš. To bude dobrý, jo? Hlavně se uklidni. Já sem přece tady. Nemusíš se bát." šeptal mi Honza do ucha a já se pomalu začala uklidňovat.

,,Díky," zašeptala jsem a postavila se na nohy.

Chvíli si mě ještě starostlivě prohlížel, ale nakonec toho nechal a taky se postavil. Byl tak vysoký, že jsem od něj musela poodstoupit, abych na něj pořádně viděla.

,,Tak kam pudem?" zeltala jsem se a nahodila jsem úsměv číslo 1.

Pokrčil rameny a pak nastalo takové to trapné ticho. Teda trapný pro něj, protože mě teď ticho vyhovovalo. On ho nakonec ale stejně porušil, protože mě začal zasypávat snad milionem otázek. Na žáfnou jsem neodpověděla. Proč taky? Vždyť je to moje věc, o kterou se musim postarat sama. Do toho si nenechám někoho mluvit.

Když už se začínalo stmívat, zatahala sem ho za rukáv bundy a řekla, že si chci koupit párek v rohlíku. Okamžitě zmlknul a já si zase mohla užívat ticha. Po pár minutách jsme se začali bavit jako kdyby se nic nestalo, což se mu očividně nelíbilo, ale mlčel. Snad pochopil, že se o tom s nim prostě bavit nebudu. Ale kdo ví.

.

Další den jsem odvolala schůzku s Tomem a radši jsem se po škole hned vrátila domů, kde jsem zalezla do postele a prospala tak celé odpoledne. Byla jsem hrozně unavená a tak jsem ani nevečeřela. Prostě bych do sebe v takovym stavu nic moc nenarvala.

Ráno jsem zjistila, že mi Janek asi milionkrát volal. Nechala jsem to být, ale když jsem ho po škole našla před budovou, musela jsem se usmát. Asi se o mě hodně bál, co? Za mu budu muset někdy poděkovat.