Antasia-Počátek

Všeho věk

„Jak je to možný ?! Jak je možný že Northas zase strká nos do našich věcí!" řekl naštvaně vůdce trpaslíků Nerb Hamlur a zlostně u toho máchl rukama do vzduchu.  „Myslí si že potřebujem pomoct po tý zatracený nehodě v dolech, pane." zabručel vůdcův pomocník Durbrul. Velké kamenné stěny obklopující dva trpaslíky, se tyčili od dřevěné podlahy, až po nízký strop vystužený trámy, které byli lemovány lebkami čehosi s malými růžky nad čelem. „Trpaslíci nepotřebujou pomoc od lidí, který maj před vočima jen bílo!" řekl Nerb a vstal z rozvrzalé dřevěnné židle a zamířil přímo k oknu ve stěně s výhledem na starý spálený důl. „Mám říct poslu, ať doručí vaši zprávu králi Northasovi, pane ?". „Ne,Durbe ...Zajedu do Northwalu sám a promluvim si s ním. Stejně jsem se ho chtěl zeptat jak to vypadá s tim spojenectvím s Terantianem.". Durbul přikývl a vyšel pryč z kamenné budovy.

Mezi tím, v paláci jako by utkaném z toho největšího strachu se krčilo na zemi malé, červené, rohaté stvoření a celé rozklepané jen přikyvovalo. „Takže plán vyšel?" ptal se hrozivý hluboký hlas, vycházející jakoby z potemnělé tváře zahalené do kápě. „Ano..ano převeliký! Vše podle vašeho plánu ! " roztřesený hlas odpovídal tak, jako by nevěděl jestli má čekat smrt, nebo ušetření jeho života. „Skvělé, skvělé ..." hovořil hrozivý hlas s náznakem radosti „A teď běž! ..." vykřikl a malé stvoření s náznakem úlevy se rychle odplížilo z temné síně, s obřím klenutým stropem, kterou mírně osvětlovali pochodně na kovových držácích, přikovaných do stěn. Stvoření s mírnou námahou otevřelo ohromné zdobené dveře ze síně a vstoupil do malého náměstíčka zdobeného sloupy, které obklopovali velkou, vyschlou fontánu uprostřed. Malé stvoření osvítilo jasné světlo, vycházejícího Anaru, elfského slunce. Stvoření přimhouřilo oči a rozhlédlo se po náměstí. Konečně bylo vidět co je toto stvoření zač. Byl to roryn, dávný příbuzný novodobých goblinů. Malé zrádné stvoření, které žilo převážně v lesích okolo Teratntianu. Roryni nebyli moc pohlední, živili se kořínkami a brouky, které našli pod pařezy stromů. Nebylo radno si s nimi zahrávat. Na venek působily jako milá stvoření, ale uvnitř vás probodávali malou kudličkou, kterou každý roryn nosil neustále při sobě. Po té co se rozhlédl, zamířil malý roryn k obří bráně která vedla pryč z náměstíčka. U brány stály dva urostlí vojáci, oba zahaleni do potrhaných černých kápí, které měli přehozené přez hlavu. Sotva odkrývali kousek brad, natož aby jim bylo vidět do tváře. Oba dva drželi v ruce sekery, které jako by zarůstaly do kostnatých rukou s ohyzdními, ostrými nehty. Jeden z nich napřáhl ruku a přímo před rorynem otevřel obří dřevěnou bránu, která byla proplétaná kovem z trpasličího dolu. Necrolethol, tak se ten kov nazýval. Byl to kov černý jako barva křídel Narana, černého draka který podle legend strážil vstup do jeskyně uprostřed rudého oceánu, jež obklopoval téměř všechny království. Danná jeskyně prý ukrývala cosi, co nikdy nemělo spatřit světlo Anaru. Otevřenými dvěřmi roryn proklouzl ven z náměstíčka. Před ním se tyčil temný Hellsbonský les, který narušovaly jen vysoké hory, téměř se dotýkajcí Telimbu, elfského nebe. Roryn přímou čarou zamířil do lesa. Po pár krocích za sebou uslyšel jen ránu zavírající se brány. Ani se neohlédl, jakoby to místo nechtěl už nidky vidět.

Tajemná postava, která před chvíli hovořila s rorynem, vstala z děsivého  černého trůnu, na kterém jako by se chvílemi zobrazovali duše padlích nepřátel. Postava pozvedla ruku do úrovně ramen a něco zašeptala do tmy. Před zahalenou postavou se z bílo-šedo-černé záře zhmotnila hůl s velkým červeným, dalo by se říct až ohnivým kamenem na vrchu, do kterého se zabodávali jakoby rozžhavené výstupky z hole. Uchopil ji a přitáhl k sobě. Poté zvolal „Baraku !" a s mírnou nedočkavostí čekal na příchod. Po chvilce se rozrazily dveře, a do místnosti vztoupila urostlá postava trochu připomínající tělo zlobra. „Volal jste mne, ó pane ? " . „Ano Baraku... můžeme začít " a se zřetelným úsměvem na propadlé až vychrtlé tváři.

Další den ráno se v trpasličým městě Berendyl ozýalo řechtání koní a řinčení ostruhů. To proto, že Nerb Hamlur  se chystal vyjet do Northwalu za králem Northasem. Spolu s ním se chystali vyjet i pět zdatných trpaslíků. Trpaslíci byli velice udatní a nebojácní, nedělalo jim problém se postavit silnějším a větším protivníkům než-li jsou oni sami. Každý trpaslík měl vždy u sebe sekeru z Necroletholu, zvykem některých trpaslíků bylo si na topůrko své sekery dělat zářezy. Zářezy jěž zobrazovali kolik nepřátel,oblud či jiných stvoření padlo pod jeho silnou ranou sekery. S Nerbem vyjížděli jen ti trpaslíci, kterým jejich sekera pod tou spoustou zářezů už ani nevypadala jako by byla na pevném topůrku ale nýbrž na nějakém zvadlém klacíku se kterým si hrála parta Dronbů, což byli malý a né příliš inteligentí tvorové s ostrými drápky kteří vypadali jako malá lvíčata, akorát měli malá křídla uprostřed zad. Jediným uspokojením pro trpaslíky bylo že elfské stromy, jinak zvané Aldary, byli známé svou velkou pevností! Každý z trpaslíků se chystal k odjezdu, osedlávali koně, brousily sekery a strojili se do nepohodlných, ale za to neprostupných zbrojí. „Odjezd ! " Vykřikl Nerb a skočil z židličky přistavené u koně na svého hnědého oře. Nebylo divu, koně byli skoro dvakrát větší než byli oni sami. Ostatní trpaslíci uposlechly svého vůdce a naskočili na své koně. „Vyrážíme! " přikázal Nerb a spolu s ostatními trpaslíky vyjeli pryč z města.