Lost

1. Kapitola

Pátek 21.6. 2019

Jako jediný úkol jsem si dala přežít, tak jako každý jiný den. Nepočítala jsem s tím, že by se po 17 letech mého života mohlo něco změnit.

Vlastně tenhle den začal úplně stejně jako ty předchozí. Jedna a ta samá rutina. Tak jak tomu bylo vždy. Proto si asi musíte klást poměrně jednoduchou otázku.

Co se stalo?

Bylo by jednoduché na to odpovědět, ale myslím že jsem ještě ve stavu kdy úplně nechápu "co" se vlastně stalo. Jak se můj život ze dne na den mohl takto převrátit.

Právě teď dýchám. Myslím, že pro člověka docela jednoduchá věc, ale před chvílí tomu tak ještě nebylo. Mohu se radovat z toho, že jsem naživu, ale to je tak všechno. Netuším kde to jsem, nevím, jestli ještě nespím. Není to všechno vlastně jen jeden velký sen? Nenamlouvám si to? Možná že jsem tolik toužila po něčem nebezpečném a neobvyklém, že –

„Myslím že už bude vstávat. Připravte se"

1.

Nejraději se probouzím do těchto chladných podzimních ran, kdy jen co se vzbudím utíkám si udělat teplý čaj. Ovšem když to stíhám. Popravdě s mým skvělým načasováním se sotva stíhám obléknout. A dnešek nebyl výjimkou.

Vypnula jsem už asi pátý budík na telefonu a rychle utíkala do koupelny se sebou něco udělat. Na snídani nezbyl čas, proto jsem popadla svou tašku do školy a na poslední chvíli hledala sluchátka pro zkrácení úmorných hodin ve škole.

Neberte mě špatně, rozhodně se jen tak neflákám, ale občas prostě potřebuji nějak vypnout.

Na rychlo jsem popadla sluchátka, která byla jako obvykle položena na nočním stolku a běžela na autobus, který tam mohl být každou chvilkou. Nebýt zastávky skoro o dva domy dál, myslím že bych nikdy nechodila včas.

Cestou jsem zahlédla naši sousedku, která jako každé ráno jen tak posedávala na verandě, zabalená do deky, zatímco já utíkala.

Autobus se už řítil z poza baráku a já přidala. Stihla jsem ho jen díky pár lidem, co nastupovali přede mnou. Jinak bych se s včasným příchodem mohla rozloučit.

Každopádně jsem už konečně seděla v teple a z kapsy si vytahovala sluchátka. Nebylo možné, abych tu potkala někoho známého, protože skoro všichni mí přátelé bydleli na druhé straně našeho malého města. Jen my s mamkou jsme pobývaly na té méně obydlené části s pár sousedy. Mamka má ráda svůj klid a mě to více méně také vyhovuje. Na druhé straně města nenajdete lesy nebo louky tak jako u nás. V tom máme jistou výhodu. Naopak je horší, že vše ostatní je trochu z ruky. Kdybych neměla kolo, nevím, co bych dělala.

Cesta do školy k mému neštěstí uběhla až moc rychle a u hlavní brány na mě čekala má až moc živá nejlepší kamarádka.

„Hazel přidej trochu, zas to nestihnem!" volala na mě a hystericky mávala rukama do všech stran. „Vždyť už jdu prosím tě," zamumlala jsem a přidala do kroku.

Alison byla mou dobrou kamarádkou pár posledních let. Potkaly jsme se náhodou při jednom tanečním kurzu, ze kterého jsme obě vzešly jako ty nejhorší. Takže nám nezbývalo nic jiného, než dělat si srandu z toho jak hrozné jsme. A kupodivu jsme si velmi dobře rozuměly. Já jsem byla vždycky taková ta tichá myška, ale s Ali jsem nikdy neměla strach o to, že bychom si neměli co říct. Za to ona byla ukecaná až to člověku lezlo občas na nervy, ale vím že na ni bych se mohla spolehnout ve všech situacích.