Lost

2. Kapitola

Záblesk. Rána. Bolest. První tři věci, které jsem ucítila při dopadu na pevnou zem.

Ve filmech to vždy vypadalo jinak. Kdybych věděla, že něco takového zažiji, myslela bych si, že se budu cítit jako když létám, ale nebylo tomu tak.

Stáli jsme v lese a na jednou se objevilo zářivé světlo, poté jsem ucítila silný tlak v hlavě a celé tělo se mi začalo třást. A najednou tma. Nic. Ve vteřině jsme se objevili úplně někde jinde. Opět se zábleskem, a zároveň s tvrdým dopadem na zem.

Otevřela jsem oči abych se přesvědčila, že nejsem sama. Ne, nebyla. Oliver a James ustáli dopad, zatímco já seděla na zemi a snažila se zvednou.

Oliver ke mně natáhl tuku a pomohl mi zvednout se ze sněhu.

Počkat ze sněhu? Ještě před chvílí jsme stáli v lese plného listí.

„Neboj, příště už ten dopad natrénuješ," řekl Oliver.

„Kde to jsme? Jak je možné, že je tu sníh?" zeptala jsem se.

Moje zmatenost nabírala nových rozměrů.

„Jsme doma," odpověděl James. Když už jsme stáli všichni tři pevně na zemi, bylo to mnohem lepší. A už se mi přestala točit hlava.

„V našem království se počasí mění jinak, teď tě nejspíš zklamu ale-„

„Ale to mi vysvětlí můj otec že?" odpověděla jsem místo Olivera.

„Ano, přesně tak," uchechtl se a vyndal z kapsy něco měkoučkého.

Byly to rukavice.

„Je tu zima, měla by sis je vzít," řekl a podal mi je. S poděkováním jsem je přijala a zjistila, že James už vyrazil na před. „Moc toho nenamluví co?" zeptala jsem se.

„Ne, jen když je potřeba. Na to si zvykneš."

„Takže, to co udělal James, to bylo nějaké kouzlo nebo zaklínadlo?" Nevěděla jsem, jak se na takovou věc zeptat, protože mi to všechno přišlo na hlavu.

Byli jsme pořád v lese i když zasněženém.

„Ano, na naši cestu bylo použito staré zaklínadlo, které může vyslovit a použít jen pár z nás. Většinou jen ti nejstarší ze země." Oliver si vzal i své rukavice a vyrazili jsme za Jamesem.

Vyšli jsme na lesní cestě, která byla o něco méně zasněžená jak okolí.

„V jaké zemi to tedy jsme?"

„Ne, v jaké zemi. Tady jsi v naprosto jiném světě. Ve světě, kde vládnou tři království."

„Tři? Já myslela, že jen jedno?" jeho odpověď mě zaskočila.

„Ano, tři. A momentálně do jednoho vcházíme. Zatímco u vás se stmívá, tak tady je už brzké ráno."

Kývla jsem jako že rozumím. A měl pravdu, tady slunce teprve vycházelo.

Chvíli jsme šli po lesní cestě a poté se objevily první domky. Už bylo téměř světlo, takže jsem se mohla trochu porozhlédnout.

Každý domek byl od sebe alespoň deset metrů. Žádné nebyly u sebe. Byly malé a téměř pravidelné svým vzhledem. Díky odstupu, co měly kolem sebe jsem nezahlédla jediný domek, který by měl plot.

„Vítej v Carterwillu, v našem městě," řekl Oliver. Zastavil se před menším kopečkem. Stále jsem viděla jen lesy a domy, ale bylo mi jasné že až dojdeme na kopec, uvidím toho mnohem víc.