Vzdušné zámky | ✔️

Příběh Petera Pettigrewa

„Někoho milovat a nesmět mu polibek dát – to je jako u studánky stát a žízní umírat."

-         Neznámý autor

Marlene byla klíčem ke všemu. Tam začínalo a končilo všechno dobré. Krásný oxymóron a k mé smůle také ironie. S příchodem do mého života se všechno změnilo a také mě to dostalo sem. Do domácnosti Weasleyových, kde jsem se stal domácím mazlíčkem.

O zmizení Marlene McKinnonové se psalo v Denním věštci. Byla důležitá osoba v odboji proti lordovi Voldemortovi a jeho následovnících . Jako jedna z mála se doopravdy dokázala postavit na veřejnosti a dodávat ostatním lidem naději i statečnost. Obdivoval jsem ji.

Tajemství, které Marlene pověděla Lily a Dorcas, se dlouho neudrželo pod pokličkou. Navštívil jsem Jamese a Lily ihned, jakmile jsem se dozvěděl o jejím zmizení. U Potterových doma nepanovala dobrá nálada. Vytracení nejlepší kamarádky jim zbořilo veškeré vzdušné zámky, které doposud měli.

„Tohle přece není konec, ne?" ptal jsem se se zlomeným hlasem. „Najdeme ji a přivedeme ji domů! Ještě není mrtvá! Nesmíme ji pohřbít!"

„Nebuď naivní, Petere," zakřičela zničeně rudovlasá žena. „Jakmile se někdo z Fénixova řádu ztratil, nikdy se nevrátil živý. Jestli někdy ještě Marlene uvidíme, tak to bude po její smrti."

„To neříkej," káral jsem ji a kroutil hlavou ze strany na stranu, zatímco se mi do očí draly slzy. „Nic takového neříkej. Najdeme Marlene. Ona nesmí zemřít."

Lily ode mne odvrátila pohled, abych jsem nemusel svědčit jejím slzám, které nedokázala zastavit. „Zatracený Sirius!" zvolala. „Kdyby se nechoval jako naprostý sobec, Marlene by se nikdy nepotulovala po nocích sama a nikdy bychom ji neztratili!"

Zpozorněl jsem. „Tomu nerozumím. Co udělal Sirius?"

„Marlene přišla pozdě domů z práce, našla Siriuse a Remuse, jak se líbají na jejich gauči," zavzlykala Lily při vzpomínce na Marlene vyprávění. „Naprosto ji to zničilo. Proto vyhledala mě a Dorcas, aby se nám svěřila a požádala nás o radu. Ale bohužel... už se nestihla vrátit domů."

Pocítil jsem neskutečný vztek. Nejen na Siriuse, ale také na Remuse. Ano, miloval jsem své přátele víc než cokoliv na světě – ovšem něco takového jsem nemohl ignorovat. Pravděpodobně jsem měl zůstat u Lily a Jamese doma, kde bych zničenou Lily utěšoval. Jenže mě popadl rapl a potřeboval jsem udělat něco naprosto jiného.

Zamumlal jsem pozdrav, kterým jsem se s Lily Potterovou rozloučil a zamířil jsem pryč. Potřeboval jsem vidět ty dva sobce kvůli kterým Marlene sebrali smrtijedé. Cítil jsem potřebu pomstít ji a dát oběma za vyučenou, aby pochopili, co svou sobeckostí provedli.

Na dveře Siriusova a Marlenina bytu jsem nezaklepal ale zabušil. Přísahal bych, že kdybych posiloval o trochu více, tak bych je dokázal i vyrazit. Nervózně jsem přede dveřmi stepoval, protože si nájemník bytu – teď už jediný nájemník bytu – dával na čas.

Minutu na mé klepání se konečně dveře otevřely a na prahu stál Sirius. Vypadal rozespale a pomačkaně. Své jindy perfektní vlasy směřovaly na všechny světové strany a svůj obličej měl ještě velmi uvolněný. Nemluvě o jeho volném černém tričku.

„Petere, co tady děláš?" zazíval Black ležérně, což mě popudilo ještě více.

„Ty jsi nečetl Denního věštce?" zabručel jsem na něj nevrle a protáhl jsem si prsty, abych mu nerozbil nos.