Vzdušné zámky | ✔️

Příběh Dorcas Meadowesové

„Historie ke mně bude laskavá, protože ji mám v úmyslu psát."

-         Winston Churchill

Můj život jiných rozměrů v momentě, kdy se na mém prahu objevila Marlene McKinnonová.

Psal se leden roku 1980, když jsem otevřela dveře svého bytu, kde jsem bydlela se svým manželem Benjym Fenwickem. Oči měla propadlé a pod nimi jsem zahlédla fialové kruhy. Ve své náruči držela dítě v zavinovačce, která měla přitisknuté na hrudi.

„Marlene?!" vyhrkla jsem jméno své nejlepší kamarádky, které jsem byla v dubnu minulého roku na pohřbu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se na ni právě dívám. Když v ten moment mě to napadlo. Tohle celé může být past. Hbitě jsem si sáhla rukou za pás, kde jsem měla svou hůlku a její špičku jsem natlačila ke krku osoby, která vypadala jako moje mrtvá nejlepší kamarádka.

„J-já v-vím," vypravila ze sebe blonďatá žena. „Pohřbívali jste mé tělo minulý rok. Ale byla to lest. To tělo není ve skutečnosti moje. Je to jenom jiný člověk, který zemřel pod vlivem mnoholičného lektvaru. Díky té lsti jsem se mohla schovávat."

„Ty lžeš," vydechla jsem nevěřícně a přitlačila jsem na hůlku. „Marlene je mrtvá."

„Zeptej se mě na něco," navrhla cizinka zoufale.

„Tři dotazy," svolila jsem, ale nespouštěla jsem z ní oči a neustále jsem byla na pozoru. „V jaké zvíře se proměňuje Sirius? Jak se jmenuje tvůj neoblíbenější bratr? Kde jsem poprvé měla rande s Benjym?"

Žena držící nemluvně neotálela s odpověďmi. „Velký černý pes. Maxwell. Astronomická věž."

V ten moment jsem polevila v držení a připustila si, že přede mnou doopravdy stojí Marlene McKinnonová. Uhnula jsem z prahu a pozvala ji dovnitř, abychom nestály na chodbě bytového domu a neriskovaly prozrazení. „Merline, tohle mě opravdu zasáhlo," vyjádřila jsem své pocity a mluvila jsem rychle jako kafemlejnek. „Posaď se. Potřebuješ něco? Dáš si něco? Udělám čaj! Nebo kafe?"

„Zadrž," zastavila mě Marlene bez většího úsměvu. „Na kafe nebo čaj není čas. Sedni si, potřebuji mluvit spěšně a stručně."

Poslechla jsem ji a posadila se. „Dobrá, proč jsi mě přišla navštívit zrovna dnes, když jsi celou dobu naživu?"

„Chápu, že potřebuješ odpovědi," dala mi najevo. „Tu noc – kdy jsem se dozvěděla o Siriusovi a Remusovi – mě sebrali smrtijedé a až to dubna jsem trčela v Goyle manor. Nebyla jsem tam kvůli informacím, ale kvůli jejich vlastní zábavě. Ti sadisté si užívali mučit někoho, kdo není čisté krve," polkla naprázdno. „Každopádně jsem se dostala pryč. Díky Regulusovi – Siriusově bratrovi."

Vytřeštila jsem s nepochopením oči. „Pomohl ti Regulus?"

Marlene přikývla. „Bez něj byste mne opravdu pohřbívali," přisvědčila. „Nafingoval moji smrt a ukryl mě u sebe v bytě. V lednu – ještě před útěkem z Goyle manor – jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Porodila jsem v září nádhernou dceru."

„Pro merlina, Sirius bude mít jistě-"

„Ne!" přerušila mě rázně. „Sirius se o ní nikdy nedozví! Nikdo se o ní nesmí dozvědět! Není to bezpečné. Regulus se ztratil, jasné? Odešel na nějakou misi, kde se pokoušel najít nějaké páky na lorda Voldemorta – nic mi neříkal pro případ, že bych se dostala do nesprávných rukou a mučili mě. Jenže už se dva týdny nevrátil. Nevím, zda žije nebo ho mají smrtijedé, ale tuším, že v jeho bytě už nebudu v bezpečí."