Baby Girl

Část první.

Pohled Williama

Vstal jsem od počítače, vypl ho a podíval se znovu na hodinky. Čas mě tlačí. Dnes je další den, kdy musím jít vypomoct jedné známé. Vlastně nemusím, ale moje finanční situace mě tlačí. Je to starší drobná žena, která si sama neporadí s vystěhováním nábytku z třetího patra. A proto jsem tady já, abych jí pomohl. Dnes je poslední den, kdy mám šanci si takto finančně vydělat. Už stačí jenom rozložit a vystěhovat skříň. Ani jsem si to neuvědomil a už si nazouvám boty. Poslední dobou dělám věci naprosto bezmyšlenkovitě.

Vyrazil jsem ulicí pokrytou spadanýma listma ze stromů. Podzim je hezký, ale depresivní. Přemýšlím, co mě v životě ještě čeká a co je vůbec ten smysl života.

Dorazím k paní Beatě a už klepu na dveře. Milá stařenka mi příjde otevřít, ale bez úsměvu, který má vždy na tváři. Nýbrž s červenymi, unavenými a už na pohled ztrápenými oči. Vstoupím dovnitř a už se chystám položit otázku, co se stalo. V tom ale vidím malou osobu s pohledem upřeným na mě. Pozdravím proto mimo stařenku i tuto malou holčičku. Vypadá jako malé dítě, ale zároveň hodně zvláštně. Nevěděl jsem, že má Beata vnouče nebo snad dceru. Na to byla ale už dost stará.

„Tohle je Sophie.. dcera mé zesnulé sestry. Sophie, tohle je William, chodí mi pomáhat vystěhovat nábytek." Představí nás Beata. Podám tomu malému stvoření ruku a ona jí po chvíli nesměle příjme. Je tak drobná. „Dobrý den" Pozdraví mě. „Ahoj, malá." Usměju se na ní a snažím se navodit pozitivní náladu. Pravděpodobně teď zůstala její tetě Beatě na krku, potom co jí zemřeli rodiče. „Sophie není žádna malá holka, tak se jenom chová, viď?" Zatáhne jí za ruku a nazlobeně se na ní podívá. „Promiňte, teto" špitne holčička.

„Kolikpak je princezně?" zeptám se mile a čekám odpověď. Vypadá tak na osm až devět let. Možná i méně. „No tak to řekni, patnáct ti je a chováš se jako malé dítě" řekne opět naštvaně její teta. Patnáct let? Nemožné. Vypadá tak strašně mladě, její chování odpovídá možná ještě nižšímu věku. Jenom zůstanu se na ní udiveně dívat. „Williame, dáš si s námi čaj?" vyruší mě ze zírání Beata. „Ano, samozřejmě, rád." odpovím pohotově. Přesuneme se do kuchyně a usedneme ke stolu. „Tak, řeknete mi k tomu něco více?" prolomím ticho a vyptávám se. „Myslíš to, proč je tady?" ukáže na malou holčičku a pozvede obočí. Povzdychne si a začne mluvit.

„Její rodiče před nějakou dobou umřeli a já jsem jediná kdo je schopná ji u sebe chvíli mít. Podle psychologa může za její mentální zaseknutí v nižším věku traumatický šok z úmrtí jejích rodičů. Ale jak jistě víš, já mám úplně jiné plány a nehodlám se starat o ní, takže budeme muset vyřizovat dětský domov." složí ruce a dá najevo stres. Podívám se na tu malou a vidím tu bezmoc. Jaké to asi je přijít o rodinu a k tomu všemu skončit u někoho kdo vám jasně dává najevo, že jste na obtíž? Určitě těžké, vidím na ní že se cítí provinile, jako by za to mohla ona.

„Williame, nebo snad nevíš o někom, kdo by se jí ujal? Nechci mít pošpiněné jméno tím, že jsem dala děcko do dětského domova." přizná potupěle. To snad nemyslí vážně. „To tedy opravdu nevím, s tím Vám nepomůžu." odpovím zdvořile. I když teď vůbec nemám chuť být zdvořilý. „Ani ty by jsi nemohl? Já bych ti to klidně zaplatila, nevzal by jsi to? Notak, Williamsi. Já vím že ty mi vždycky pomůžeš, já jí na krku mít nemůžu." poprosí mě. To už si snad dělá srandu. To v žádném případě. Podívám se opět na ní a vidím jak se snaží skrýt slzy stékajíc po její tváři. Když se na ní tak dívám, něco se mi hrozně líbí. Pozoruji jí déle a najednou ucítím příjemný pocit. Asi se mi dokonce ona líbí. To snad ne. Z nervozity polknu a svůj pohled přesunu zpět na Beatu vyčkávajíc mou odpověď.