Plamen vzpomínek

24. Harmonie mezi námi

Chystal jsem večeři. Když jsem dokrájel brambory, nedalo mi to a úzkou škvírou ve dveřích jsem zkontroloval své přátelé. To, co se mi naskytlo za pohled, mě překvapilo, ale v dobrém slova smyslu. Seděli na kožešině před krbem, objímali se a tiše si povídali. Přišlo mi to fakt hezké. Nechtěl jsem narušovat atmosféru, tak jsem je jenom chvíli poslouchal. Možná to nebylo úplně správné, ale museli vědět, že je můžu kdykoli slyšet.

Taimi se zrovna něčemu zasmála. „No, a jaké to vlastně bylo s Auri?" zeptala se ho.

„Hele, celkem fajn. Vlastně hodně fajn." Úsměv se už nedal potlačit. „I kdyby ten výcvik nějak nevyšel, tak by se s ní chtěl kamarádit. Je hrozně super." Slíbil jsem si, že musím Auri poděkovat za to, že ho vytáhla do hor, a že se k němu podle všeho chovala tak, jak by si přál. „Hele, Taimi, chci se ti omluvit."

„Za co?" zeptala se na otázku, která zajímala i mě.

„Chtěl jsem to pořádně udělat už dávno, ale... prostě, promiň, že jsem takhle vypadl do hor a pak chtěl udělat... no, ty víš co. Nezhoršilo to tu kletbu?"

„Bohové, za to se neomlouvej. Je to v pořádku, ano? A nezhoršilo. Nějak... jsem věděla, že ať se stane cokoli, Tuivo tady bude pořád pro mě." Taimi byla vážně úžasná. Přes to všechno, co se mezi námi stalo, mě hluboko uvnitř nikdy neopustila, nikdy ve mně nepřestala věřit. „A nechtěla jsem si připustit, že ty bys už nebyl."

„Tak jo," odvětil. „Neboj se, já zase vypadnu na ubytovnu, nebudeme tu takhle bydlet pořád. Potřebujete taky nějaký osobní prostor a jste zvyklí tu být jen spolu..."

„Jyrki," zastavila ho a já jsem vykročil k nim. Byli otočení zády a já jsem našlapoval tiše, takže si mě zatím nevšimli. „Jestli by někdo měl odejít, tak jsem to já."

„Nikdo nikam chodit nebude," prohlásil jsem a vmáčkl se mezi ně. U ohně bylo příjemně teplo. Taimi se chtěla odtáhnout, ale já jsem ji objal kolem ramen a nepustil. „Ani jeden, jasný? Když tak nám řekni, že chceš být sám, Jyrki, a nastěhuj se třeba do kuchyně, nebo se jdi projet, nebo na pár dní jdi do chaty nebo něco, ale doprdele, budeš bydlet tady. A ty taky, Taimi. Nechci, abyste se někam přesouvali."

„Ne," prohlásila ona. „Já to mám opravdu v plánu. Nechci překážet, když jste nyní spolu." Zaváhal jsem. Byla pravda, že to je trochu problém, ale nemohl jsem kvůli tomu Taimi vyhodit.

„My si nějak poradíme," prohlásil Jyrki a stiskl mi ruku. Nedívali jsme se na sebe, ale na tančící plameny.

„Nemusíte."

„Taimi, sakra," namítl. „Nejsi žádná přítěž."

„Ale vy mě tady chcete ne proto, jaká jsem, ale kvůli tomu, že víte, že by se bez vás projevila ta kletba." Zavrtěl jsem hlavou a konečně na ni pohlédl.

„Tohle fakt není z lítosti. Jyrki tě má doopravdy rád, to mi můžeš věřit, a... po tom všem, co jsi mi odpustila a v čem jsi mi pomohla a vůbec, co jsme spolu zažili, bych se k tobě nemohl chovat hezky jenom z lítosti." Pohlédl jsem na vystavené těžítko. „Pro všechny ty města, který jsme spolu prošli, tě mám fakt rád."

Na tváři se jí rozlil úsměv, ale okamžitě zase zvážněla. „Ale stejně..."

„Ne. Jestli chceš, abychom mohli být i sami, tak si najdi nějaké kamarády nebo... něco víc." Slyšel jsem Jyrkiho, jak se sykavě nadechl. Taimi po mě vrhla vražedný pohled.

„Nepatřím sem."

„To jsem nepatřil ani já. Z Pieni jsem si skoro nic nepamatoval, nebyl jsem na tom o moc jinak."