Cestou jsem ještě stihl nakopnout pár nevinných kamínků, utrhnout ze stromu několik listů a pak je vzteky rozcupovat a taky jsem si celou cestu povídal s Natem, protože nikdo jiný mi tu nezbyl. Ale to ostatně nebyl vlastně žádný rozdíl, protože kdo by se bavil s tím bezejmenným.
Konečně jsem došel před pozemek střední školy ve zdejším městě a zastavil jsem se. Chodíval jsem se sem koukat často, ale ve své neviditelné podobě, kterou jsem samozřejmě teď ztratil společně s křídly. Vždy jsem rád sledoval, jak se tu lidé smějí a jak jim má přítomnost, aniž by o ní věděli, přiváděla světlo do jejich každodenního života.
Teď mě ale mohli všichni vidět, zato já neviděl toho kterého potřebuji. Nikdy jsem toho kluka neviděl, ale tam nahoře tvrdili, že až ho spatřím, poznám to.
Pochodoval jsem si to po nyní prázdných pozemcích této školy a rozhlížel jsem se okolo sebe až dokud jsem neuslyšel protivný a zlý sykot hned za rohem budovy.
,,Jsi bezcenná nicka" zavřel ten hlas a mně naběhla husí kůže a udělalo se mi nevolno. Sálalo tu z toho tolik negativní energie na kterou jsem nebyl vůbec zvyklý. Jak bych taky mohl být, když normálně jsem nositel té dobré a okolo mě se vše rozzáří, rozveselí a tak nějak nabere krásnější barvy?
I přes obrovskou nechuť, strach a sucho v krku jsem šel za tím hlasem.
,,Harry, prosím! Klidně ti budu psát úkoly do konce školního roku, jen mě už nech být" škemral menší blondýn na zemi a nad ním se tyčil vysoký kudrnáč. Projela mnou vlna tak zvláštního a neznámého pocitu, že jsem okamžitě poznal, že to je on. Ale jak jsem ho tu tak viděl stát, byl jsem si jistý, že by mě potřebovalo spíše to stvoření s blonďatými vlasy, které sedělo na zemi a tiše vzlykalo.
,,Úkoly bys mi do konce školního roku psal i kdyby si tohle neposral a oba to víme" ušklíbl se posměšně hnědovlasý ale hned na to zmerčil mě a zvedl ke mně své zelené hadí oči. ,,Co ty tu chceš!?" rozkřikl se a já se přikrčil. Jestli tohle je člověk, kterého mám chránit, tak mizím. A to jakoukoli cestou.
,,Hrdino.."
,,Trhni si, Nate" špitl jsem sám k sobě a ten neznámý naproti mně svraštil obočí do tenké linky. ,,Kdo ksakru vůbec jsi?" zeptal se mě stále stejně nepříjemným tónem.
,,Jo to bys taky chtěl vědět, co?"
Nate se očividně rozhodl, že zrovna teď je jeho chvíle a já měl obrovskou chuť se praštit do hlavy s úmyslem ho vytřást ven, ale hádal jsem, že by to stejně bylo bez účinku.
,,Ehm.. já" zakoktal jsem se. ,,Ty?" nabádal mě k odpovědi ten vysoký kluk. ,,Jmenuju se Louis" vystřelil jsem ze sebe první chlapecké jméno, co mi přišlo na mysl. ,,Nikdy jsem tě tu neviděl. Jsi ty vůbec z týhle školy?" ,,Já.." zadrhl jsem se opět.
Vůbec jsem nevěděl co odpovědět a proudilo ve mně tolik emocí, že jsem měl problém je odlišit. Strach, protože hadí duhovky mě pozorovaly tak intenzivním pohledem, že mi to nahánělo husí kůži. Pak tu byl taky vztek, protože jsem nechápal jaký bych měl mít důvod k tomu, chránit někoho jako je on, kdo očividně pomoc nepotřebuje a jediné co zaslouží je utrpení. A dalším výrazným pocitem byla ta jiskra štěstí, která se mi musela odrážet snad i v očích. Teď jsem měl jméno. Po šestnácti letech jsem měl jméno.
,,Máš vadu řeči, nebo co?" obořil se na mě ten kluk, když jsem byl delší dobu zticha.
Chtěl jsem odpovědět, ale ozval se jiný hlas.
,,Stylesi!" zakřičel někdo snad přes celé školní pozemky. Vysoký protočil očima a pomohl blonďákovy na nohy dřív, než ho spatřil ten muž s tmavou pletí a řídnoucími šedivými vlasy. ,,Proč nejsi na hodině? zeptal se muž již klidněji, když došel až k nám. ,,Ani necekneš, rozumíš?" sykl kudrnáč a loktem strčil blonďáka do žeber. ,,Povídám si tu s Niallem" řekl s okouzlujícím úsměvem na rtech. Muž se otočil na blonďáka, kterého do této chvíle asi ani nezaregistroval a když blonďák přikývl, pokračoval dál.
,,Tenhle týden je to již po třetí a to je teprve úterý. Takhle to nejde" oznámil s pohledem zamířeným do zelených očí. Osoba ke které mluvil ale jen nezaujatě pokrčila rameny. ,,Harry, vždyť jsi byl vcelku dobrý žák" řekl muž až lítostivě. ,,Jo, než můj otec zmizel" konstatoval tiše kluk naproti němu. ,,Pojď se mnou. Budu muset opět zavolat tvé matce." Muž pokynul hlavou směrem ke vchodu, ze kterého předtím přišel a kudrnáč se tam s protočením očí vydal.
,,A kdo jsi vůbec ty?" zeptal se mě z ničeho nic, zrovna když jsem se chtěl zeptat toho blonďatého stvoření, zda je v pořádku. ,,Jmenuji se Louis, pane."
Opět se mi rozlil tělem ten pocit štěstí, když jsem to vyslovil. Byl to nádherný pocit. Hřejivý a konejšivý a já měl na chvíli zas pocit, že svou energií můžu odvát vše zlé. Kéž by to tak bylo..
,,A dál?" pozvedl muž obočí. ,,Co by mělo být dál?" optat jsem se nechápavě. ,,Příjmení." ,,Co je to příjmení?" nechápal jsem stále.
Tam nahoře nikdo žádné příjmení nemá a v životě jsem o něm neslyšel. Je to snad něco podstatného? Potřebuji to k životu tady?
,,Pojď taky se mnou, Louisi" pokynul mi muž tím stejným směrem co předtím kudrnáčovi a já se tam s posledním omluvným pohledem na to blonďaté stěně vydal..
Hi everyone! ❤️
Dokopala jsem se k tomu dneska ještě alespoň něco málo napsat, tak snad to za to stojí a není tam moc chyb.
Doufám, že se kapitola líbila.
