Kavárník s origami

Kapitola čtvrtá

Zelené světlo bylo všude, záblesky létaly vzduchem a zmizely stejně rychle jako zlatonka. Rozplynuly se, jako mlha po ránu, zanechaly po sobě jen smrt a zkázu.

Nikdy nedokázal pochopit, proč zemřeli - a proč se obětovali pro něj. Vždyť nebyl nijak výjimečný, ve skutečnosti doufal, že bude zcela normální chlapec, který jednoho dne zjistil, že má magii.
Jediné, po čem vždy toužil, byla láska, přátelství a možná i rodina. Žádal toho tolik? Nechtěl trezory plné zlata, nesmrtelnost, nekonečné znalosti, ohromné množství magie či nějaký talent. Ve skutečnosti by vše vyměnil jen za jednoho člověka, který pochopí, bude ho znát - a ne jako Chlapce, který přežil nebo Pottera, syna Lily a Jamese. Chtěl, aby poznal chlapce, který se v temnotě skříňky modlil ke všem bohům, které dokázal vyjmenovat, aby se nad ním smilovali, neustále zoufale doufal v zázrak a jen přežíval ze dne na den, v tiché naději na lepší budoucnost.
Nakonec získal přátele - nejchytřejší čarodějka jejich generace, možná za posledních několik desetiletí, tak brilantní a tolik talentu, tolik snů a možností, jeho milá Hermiona. A pak zde byl Ron, ačkoliv na pracovitosti a chytrosti mu chybělo, byl tak zběhlý v taktikách a ten nejlepší přítel pod sluncem, jeho pohled na svět byl tak jednoduchý, že ve výsledku byl nejvíce nápomocen častokrát.
A Neville, ten odvážný plachý čaroděj, ztratil tolik jako samotný Harry, ne-li víc. A přesto bojoval dál jako hrdý lev až do samotného konce. Lenka, jeho malý havraspárský měsíc, vždy tak zasněná, ale úžasná, vždy na jeho straně, pokaždé věděla, co říct, i když to při prvním výslechu nechápal. Tolik lidí - Sirius, jeho tak milovaný kmotr, Remus, strýc, kterého nikdy neměl, vždy při sobě měl čokoládu a Tonks! Ta bláznivá nešikovná ženská mu opravdu přirostla k srdci.

A všichni teď odpočívali tolik stop pod zemí, někdy ani ten věčný odpočinek v bezpečí mimo dohled všem jim nebyl dopřán. Jejich těla viděl před sebou pokaždé, když se snažil o sebevraždu, ten strach vepsaný v tvářích, krev všude po chladném těle, někdy nebylo ani pohromadě a zbyly z něj pouze kusy. Neustále viděl jejich poslední chvíle života, předtím než navždy byli posláni pryč od něj, daleko od bolesti a zkázy.
Záviděl a nenáviděl, že ho nechali tak samotného, a zatraceně - hrozně to bolelo!
I když jeho celé tělo pulzovalo kvůli ranám a ztrátě krve, i když se dusil, hořel zaživa nebo ho magie svazovala, pokaždé ho bolelo srdce o to více, každým dalším pokusem byl zoufalejší, jelikož ačkoliv si to tolik přál, nikdy nepřekročil hranici života, pokaždé krok před ní byl přinucen couvat, kráčet zpět a nakonec běžet, až se nakonec vrátit zcela živý z jeho pokusu.

Postupem času zapomněl, přinutil se k tomu, ale čas od času se vzpomínky vynořily nečekaně a zaútočily. Stačil k tomu jen malý podnět: ohňostroj, rusovlasý vysoký chlapec, vždy jiskřivé pomněnkové oči, tak laskavé a teplé oči oříškové barvy - a on se poté ztratil v bolesti.
A i přes to vše nedokázal nenávidět Raddla. Ano, nenáviděl to monstrum, Voldemorta, nelítostné rudé ohně, smrtící rudá záře v nich zažehnutá nenávistí.. to vše nesnášel.
Ale Tom Raddle, osamocený sirotek, stejně nechtěný jako samotný Harry, který se prostě vydal špatnou cestou, to byl jiný případ.
Proto, když již po několikáté - už to ani nepočítal - ho opět spatřil v kavárně, nemohl potlačit úsměv.
Moc nechápal, proč je tak nadšený, možná i šťastný, z jeho přítomnosti, ale když viděl, že muž před ním není Voldemort, ve skutečnosti se zdá, že je blíž Raddleovi, i když ne zcela on, nedokázal to ovlivnit. A ani nechtěl.

Ale i tak, po noci uvězněné v nočních můrách s sebou mírně trhl, když stejné rubínové oči na něj pohlédly. Pak si ale vždy uvědomil, že všechna ta nenávist a šílenství je pryč, snad již navždy pohřbeno u jádra Země, a donutil se k úsměvu. V tyto dny, přesněji poté o večerech, přibyla nová černá linie, protože ho vina pohltila.