Příběhy Pleocinery: Jestřáb a Havran

1. Část - Nepříjemné probuzení

~~~

A ona tam stála . Stála tam v té hrůze a krutosti, jenž napáchala válka mocností tohoto prokletého světa. Její prázdné oči, které vedly do nicoty, vypovídaly o tom jakým terorem si musela projít. Žádné slzy, žádný projev jakékoli lidské emoce. Pouze tam stála v "krajině smrti" bez známek života v obličeji. Jako by zemřela, avšak stále byla mezi námi.

,,Co ? Co je to?"
Upustil jsem od myšlenek a podíval se nahoru na oblohu.
~
,,Začíná sněžit ,měli by jsme sebou hodit.."
Řekne postava za mnou a tlumeně slyším jak začíná odcházet.
~
Znovu jsem se zadíval na strápenou dívku ,je nádherná ,pomyslel jsem si. Má havraní černé vlasy ,oči rudé jako ten nejčisčí rubín a sněhově bledou pleť. Je mi líto čím si musela projít ,avšak válka je válka ,tu bohužel nezměníme i kdyby jsme se snažili ze všech sil..

Po chvíli jsem se odhodlal a začal k ní kráčet.
,,Hlavně našlapovat opatrně ,abych ji nevyděsil."
Řekl jsem si pro sebe.

Byl to zvláštní pocit, cítil jsem se jako bych neměl kontrolu nad svým tělem, jako bych vůbec neexistoval. Byl jsem tak lehký a zároveň tak těžký. Může za to ta lítost kterou k ní cítím ? Netuším.. Ale musím říct, je to zvláštní.

Jsem pouze pár krůčků od dívky a ..?

Vytřeštím oči z šoku.
,,Kde je ? Zmizela ? Jen tak ?!"
Šeptnu z neklidu.

Najednou místo sněhu začalo padat černě zbarvené peří, slunce zahalila obří bouřková oblaka a já padnu na kolena.

Nevím co mám dělat, srdce mi bilo jako o závod. Na tohle jsem nebyl ani zdaleka připraven. Klečím na zemi jako bych byl přikovaný. Slyším nějaký hlas. Mluví jazykem který jsem jaktěživ neslyšel. Zarývá se mi do hlavy jako nůž. Nedokážu říct co říká, tento jazyk jsem dosud neslyšel. Ale rozhodně neříká nic hezkého! Tím jsem si jist!

,,Už dost ! Prosím, pomozte mi někdo !!"
Volám do okolí avšak bez odpovědi. Začíná mi být nehorázná zima, svět kolem mě začíná upadat do temnoty a já s ním do bezvědomí.

~~~

Probudil jsem se ve své posteli, v pokoji. Je čtvrt na šest ráno, probudil jsem se s nehorázně bušícím srdcem a potem po celém těle. Sedl jsem si na postel a opatrně promnul oči.

,,Uklidníme se Adriane, byl to jen zlý sen.."
Řekl jsem si pro sebe abych se alespoň trošičku uklidnil.

Zhluboka se nadechnu, postavím se na studenou podlahu mého pokoje a pořádně se protáhnu. Jelikož jsem celý spocený tak si to kráčím směrem přímo do koupelny.

,,Musím si dát sprchu .."

~~~