The star of Orion

7

Pohled Siriuse

A je po všem. Junariová skončila na ošetřovně a já s klukama plus ti tři zmijozelové, jsme dostali za trest přinést nějakou kytku z lesa. Celou dobu jsem nadával na tu blbku, kvůli které tu trčíme, ani nevím proč mě tak zabolelo, když jsem ji nazval blbkou. Ale to je jedno.

„Můžeš toho nechat Blacku. Řekni mi, co ti udělala tak strašného, že ji nemůžeš přestat pomlouvat. " zeptal se mě Brown, po tom, co jsem na ní nahlas zanadával, ale stejnak mě jeho otázka zarazila. Proč ji vlastně nemám rád? Vlastně to vím. Připomíná mi ji, moji sestru, ale to, mu rozhodně nebudu vysvětlovat.

„Prostě proto." zněla má velmi dospělá odpověď.

On nad tím jen zavrtěl hlavou a nechal to být. Nakonec jsme našli tu kytku a vrátili se do hradu. Ti Zmijozelové někam odešli a já šel do věže. Chtěl jsem se na něco zeptat Jamese. Otočil jsem se za sebe, ale James nikde. Hledal jsem ho pak v pokoji, ale tam také nebyl. Nakonec jsem to nechal být a šel spát.

Pohled Jamese

Celý trest by nějaký divný, byla tu taková divná atmosféra. Když jsme přišli do hradu Dorian a ti dva někam šli, rozhodl jsem se je sledovat, protože tím směrem Zmijozelská kolej nebyla. Cestou jsem si musel dávat pozor, protože Brown nejspíš zpozoroval, že je někdo sleduje. Dostal jsem se až k ošetřovně, kde jsem se schoval pod neviditelný plášť, který nosím vždy u sebe a vešel na ošetřovnu, kde ležela ta holka, Antonia myslím a začal poslouchat, o čem se baví.
„Ahoj všichni, zítra už mě pustí." Antonia

„Ahoj Rig" pozdravila ji Blacková

„Ahoj ségra" pozdravili ji naráz Black a Brown

Už teď mi to, co se kolem ní děje připadalo divné proč ji Regulus sakra řekl sestro. Dál se jejich rozhovor ubíral směrem k tomu, co se stalo za dobu, kdy tu ležela. Poslouchal jsem to tak jedním uchem sem a druhým ven. Ale poslední věta mě dost zarazila

„Brzy se uzdrav Blacková." prohlásila Bellatrix a i s těmi dvěma odešla

Už jsem to nevydržel a sundal s plášť.

"Jamesi?!" lekla se Antonia, Rig nebo jak se jmenuje.

„Blacková?"

Ona mlčela a tak další otázka zase přišla z mojí strany

„řekni mi, kdo jsi, proč tě Regulus řekl ségra a Bellatrix nazvala Blackovou!" vyhrkl jsem na ni, a ona stále nic neříkala jen vypadala zamyšleně.

„Jamesi, ráda bych ti to řekla, ale nemůžu. " odpověděla mi nakonec

„A to jako proč? "

„Je to moc riskantní a já nechci riskovat, život mého nevlastního bratra. Kdyby šlo jen o můj život, klidně vykřičím pravdu do celého světa, ale nejde to. "

Brečela, když to říkala. Bylo mi jí líto. Tak jsem ji chtěl obejmout, ale jen co jsem se jí dotkl, tak se mi před očima objevila vzpomínka, která vrátila paměť na vzpomínku z dětství.

Vzpomínka:

Malá, asi tak desetiletá holčička si hrála se dvěma stejně starými chlapci. Jeden z nich byl její nevlastní bratr Dorian a druhý její nevlastní bratranec James. Všichni tři běhali po louce a smáli se. Byli si hodně blízcí. Každý den si společně hráli. Malá Rigel se rozhodla říct chlapcům pravdu o jejím původu. Že není Antonia Junariová, ale Rigel Antonia Blacková. Těsně po skončení vyprávění děti uslyšeli hádku mezi Eleanorou a Jamesovou maminkou Euphomii Potterovou (rozenou Brownovou, která velmi často chodívala se svým synem za svojí sestrou Eleanorou Brownovou. Euphomia ji měla velmi ráda, najivně si myslela, že její sestra je hodná, když adoptovala malou Rigel, tedy Antoniu). Euphomia totiž zaslechla rozhovor dětí. V tu chvíli si uvědomila, že to musí být pravda. O ztracené dceři Blackových věděli všichni kouzelníci, ale po jejich náhle změně chování zpět k horšímu, jim nikdo nechtěl pomoci s jejím hledáním. Nakonec po velké hádce mezi sestrami, spolu udělali dohodu. Dětem vymazali z paměťi tento den a všechny společně vzpomínky a řekli si, že už se nikdy neuvidí."

Konec vzpomínky

Měl jsem v očích slzy, ale to ona taky. Musel jsem ji pevně obejmout, tak dlouho jsem ji neviděl. A vlastně ani Doriana, už vím co mě táhlo k tomu, abych mu zkusil věřit. Takže teď už vím pravdu, kterou jsem vlastně věděl. Už jsem vše pochopil. Pochopil jsem, proč mi to původně nechtěla říct. Měli jsme si toho tolik co říct. Jsem moc rád, že jsem opět našel svoji sestřenicí sice nevlastní, ale i tak je pro mě součást rodiny, no a pak Doriana, svého vlastního a jediného bratrance. Dlouho jsme si povídali, dokud nepřišla madam Pomfreyová s tím, že Ania muže odejít nakonec už dnes. Ano vím, že se jmenuje Rigel, ale vždy jsem ji říkal Anio, a tak u toho i zůstanu. Opustili jsme tedy ošetřovnu a vydali se najít Edwarda Doriana Browna, abychom mu vše řekli. Měli jsme štěstí a zrovna mířil za náma na ošetřovnu. Netvářil se moc nadšeně a zařval.

„Jamesi Fleamonte Pottere, já tě tak nesnáším.

Hned pochopil, o co tady jde a začal jsem zdrhat. Jako malý jsme se s Dorianem tak to zdravili a pak začali zdrhat.

Takto jsme doběhli až k astronimocké věži.

„Rád tě vidím Jamesi!"

„I já tebe Doriane!" řekl jsem a pevně ho objal.

Pak jsme se vydali najít Rig a společně jsme se zakecali na Astromce. Dorian nám vyprávěl, jak se mu zjevila ta vzpomínka, taky jsme debatovali o jejich minulé škole, o cestě vlakem. Bylo mi Rig hrozně líto, když jsem si vzpomněl, jak je na ni Sirius zlý. Rig si hrála se svým řetízkem a já si vzpomněl na ten Siriusův. Vlastně se ani nikdy nesvěřil, že má dvojče. Ale všechno to začalo do sebe zapadat. Vždy když jsme se ho s klukama na něj zeptali, tak nás jen nějak odbyl. Povídali jsme si asi dvě hodiny, bylo už něco po půlnoci, když se na schodech začaly ozývat kroky.