Tony's daughter (Avengers FF)

Prolog

!UPOZORNĚNÍ!

Příběh se neorientuje přesně podle časové a příběhové line MCU. Odehrává se někdy v období po občanské válce, před infinity war, s tím, že tým kapitána Ameriky vyvázl bez následků a všichni opět bydlí v budově Avengers. Neobjeví se tam asi úplně všechny postavy a nebo některé možná budou mít méně prostoru než ostatní, to ale neznamená, že je nemám ráda. Třeba Scotta Langa nebo Lokiho úplně miluju, ale do příběhu se mi moc nehodí, takže pokud se objeví, bude to jen epizodní rolička. Důvod je takový, že postav je moc na tak "krátkou" povídku a bylo by složité sledovat tolik vztahů, za chvíli byste se v tom přestali orientovat jak vy, tak i já. To je asi všechno, příjemné čtení. :)

_______________________________________________________________________________

Nikdy jsem se od svých vrstevníků moc nelišila. Zapadla jsem do každé společnosti, měla jsem ráda zábavu, večírky, ráda jsem byla středem pozornosti. Žila jsem s mámou ve velkém domě na okraji New Jersey a pomáhala jí s domácností, jak jen to šlo. O kluky jsem nouzi neměla, ale jejich společnost jsem nikterak nevyhledávala. Žila jsem si průměrný život průměrné americké holky s průměrnými známkami. Až do té doby, než máma onemocněla...

Nebylo to vždycky takové. Narodila jsem se v Brooklynu. Táta mě po něm chtěl pojmenovat. Nechápu, jak se mámě povedlo mu to vyvrátit. Divím se, že jeho do nebes rostoucí ego to přežilo. Asi jsem se zapomněla zmínit, můj otec je Tony Stark.

Když jsem byla v porodnici, a táta za mámou přijel, venku bylo spoustu novinářů a reportérů, kteří na mě byli zvědaví. S jedním z nich se táta dokonce před zraky ostatních porval, protože byl podle jeho slov neuctivý a drzý. Vtipný, že něco takového řekl můj otec.

Oba dva dostali strach o mou budoucnost, a tak se domluvili, že světu řeknou, že jsem to nezvládla, aby mě před ním ochránili. A tak táta koupil tenhle nechutně obrovský dům v průměrňákově, a před vším tím povykem nás ukryl. Aspoň takhle mi to vždycky vyprávěli. Bůh ví, co je na tom pravdy. Ze začátku s námi byl otec skoro pořád. Postavil si tady svoji dílnu, ve které pracoval, a v ní strávil spoustu času. Ráda jsem ho sledovala, když pracoval. Vždycky jsem mu seděla na klíně a vyprávěla mu, jaký jsem měla den a jiné věci, které ho určitě nezajímaly. Měla jsem ho moc ráda. O to víc mě ubíjelo, že jsem nikomu nemohla říct, že Tony Stark je můj táta. Odjížděl od nás pozdě v noci, aby ho nikdo neviděl, a přijížděl zase nad ránem. Kamarádům jsem musela říkat, že můj táta umřel ještě, než jsem se narodila. Jednou, když jsem měla oslavu narozenin, se jeden z mých spolužáků vplížil do tátovy dílny, kde nebylo těžké spojit si věci dohromady, aby zjistil, co jsem zač. Táta pak jeho rodině vyplatil obrovský balík peněz, aby udrželi mlčenlivost. Od té doby přišlo našim jako špatný nápad, abych si vodila kamarády domů, a tak jsem dostala zákaz. Ne však na dlouho.

Postupem času se od nás táta začal pořád více a více vzdalovat. Nejprve za námi jezdil už jen na víkendy, potom jednou za čtrnáct dní, za měsíc... Až to došlo do fáze, kdy jsem ho viděla opravdu jen zřídkakdy. Myslím, že zlomový bod přišel, když ho unesli teroristi a on se stal Iron Manem. Nedávala jsem mu za zlé, že začal pomáhat lidem. Právě naopak. Byla jsem na něho pyšná, a chtěla jsem vykřičet do světa, že můj táta je hrdina. Jenže jak šly roky, tak mi přišlo, že přes všechnu tu chválu a snahu zachránit svět zapomněl, že kdysi jsme byly my s mámou jeho svět. Zapomněl na svou rodinu...

Tři roky. Jsou to přesně tři roky, co jsem ho neviděla. Myslím tím, naživo. Na narozeniny mi posílá drona, ze kterého vystoupí jako hologram a pošle mi nějaký vzkaz, asi aby se neřeklo. Jako by Jersey bylo od New Yorku přes půlku světa. K tomu přihodí kopu peněz, nějakou elektroniku nebo jeho vychytávku z laborky, a tím to hasne. Máma vždycky říkala, že má jen spoustu povinností, že chránit svět je opravdu velký závazek, a že jakmile budou všichni v bezpečí, tak se zase vrátí a všechno bude jako dřív. Ale myslím, že postupem času už i ona ztratila naději. Není to přece jediný superhrdina na světě, aby si taky někdy nemohl udělat dovču.

Vyšla jsem z učebny s úsměvem na tváři. Poslední zkouška tohoto semestru byla za mnou. Jako by to nebyla samozřejmost. Ozval se mi hlas v hlavě. Nesnáším ho. Připomíná mi tátu. No jo, táta mi zaplatil soukromou školu. „Není důležité, jakým způsobem dosáhneš cíle, ale že ho vůbec dosáhneš." Říkal pokaždé. Myslím, že v tomhle měl pravdu, jen bych si někdy taky přála něco dokázat sama, bez jeho pomoci. Ale to bych si s ním o tom někdy musela promluvit, a to je nemožné, i kdybych chtěla, což nechci. Po těch letech jsem ztratila zájem. Zazvonil mi telefon.

„Ano?" Řekla jsem, když jsem číslo zvedala.

„Tak co? Jsi připravená na dnešní večírek?" Zapištěla do telefonu moje kamarádka Debbie.

„Ani se nezeptáš, jak jsem dopadla?" Svraštila jsem obočí.

„Prosím tě, jako bys ty někdy něco nezvládla." Zasmála se na druhém konci. Je pravda, že i když jsem měla zkoušky téměř jisté, na rozdíl od ostatních spolužáků jsem je vždycky zvládla minimálně na B, zatímco ostatní byli rádi, když dostali E+.

„No jo." Zakroutila jsem pobaveně očima.

„V kolik tě mám vyzvednout?" Soused Debbie pořádá maškarní party. Nutno podotknout, že velmi pohledný soused. Jmenuje se Troy a chodí o ročník výš. Debbie je do něho zamilovaná už tak pět let, ale za celou tu dobu spolu promluvili maximálně tak pár vět.

„V kolik chceš. Kostýmy teda platí?" Ujistila jsem se. Chtěli jsme jít se zbytkem naší party za postavy z Přátel. Těšila jsem se, že bychom letos mohli vyhrát týmovou soutěž kostýmů.

„Jasně že jo. Už se nemůžu dočkat, až jim s Joshem vytřeme zraky sourozeneckým tancem Monicy a Rosse." Jásala. Nahlas jsem se zasmála. Viděla jsem je, jak to zkouší. Bylo to snad ještě horší než v tom seriálu. „Slyšela jsem, že Danny chce jít prý za Iron Mana."

„Panebože, jen to ne." Zděsila jsem se. Danny byl kluk, která se zase líbil mě a při představě, že se se mnou snaží navázat konverzaci v kostýmu mého otce se mi dělalo nevolno.

„Co proti němu pořád máš?" Smála se Debbie mému zhrození. „Vždyť je to frajer." Raději jsem na to nereagovala.

„Musím končit, nasedám do auta, tak večer pa." Tipla jsem telefon a odemkla auto. Další dárek od mého milovaného tatínka. 

________________________________________________________________________________

Ahoj, tak vás vítám u první kapitoly. Je to takové méně záživné zatím, ale s každou kapitolou to bude lepší a lepší, slibuju. :* Přeju hezký den! :* I.

-Kapitola má 964 slov-