Tony's daughter (Avengers FF)

Let's fight

„Andy!" Skočila jsem radostně na mužskou postavu, která se před námi zjevila hned po výstupu z letadla. Andrew mi objetí ochotně opětoval. Ani nevím, proč jsem byla tak nadšená, že ho vidím, když jsem ho sotva znala. Možná proto, že jsem věděla, že ve mně opravdu věří a bere mě jako dospělou soběstačnou osobu, na rozdíl od ostatních.

„Rád tě vidím, Sky." Přejel mi párkrát po zádech, a potom mě pustil. „A kdo je tvůj přítel?" Zeptal se, když si všiml nervózně přešlapujícího Petera.

„Oh," popošla jsem k němu a věnovala mu omluvný pohled: „tohle je Peter." Představila jsem je, načež si podali ruce. „Spider-Man." Dodala jsem o něco tišeji, ale pořád dostatečně hlasitě.

„Sky!" Okřikl mě Peter.

„Jo, jasně." Zvedla jsem ruce do obranného gesta: „Peter nechce, aby to někdo věděl. Je to tajemství." Zašeptala jsem Andymu do ucha a uchechtla se. Peter semkl rty a věnoval mi poněkud naštvaný pohled. No jo, asi ode mě nebylo hezké si z něj utahovat, když jsme byli na stejné lodi.

„Zdá se, že pár lidí si tě začíná všímat." Pokynul Andy hlavou k hloučku mladých holek, které vyjeveně hleděly našim směrem.

„Ale ne, zapomněla jsem, že jsem pořád dcera Tonyho Starka." Povzdechla jsem si. Na to se Andy zasmál:

„Navrhuju se zdekovat na nějaké klidnější místo, než si tě všimne někdo další." Řekl: „Co takhle zajít na oběd? Zvu vás." Usmál se na Petera, který mu úsměv rozpačitě oplatil.

***

„Kam jsi vůbec zmizel po tom útoku na plese? Všichni se na tebe ptali! Chtěla jsem tě alespoň představit tátovi," řekla jsem, když jsme si objednali jídlo: „když jsi taky z toho Melendiru."

„Z Melendiru?" Nechápal Peter. Mávla jsem rukou, jako, že mu to vysvětlím později.

„No, řekněme, že mi to zrovna nepřišlo jako nejlepší doba na seznamování." Pousmál se Andy. „Navíc se mi celkem líbí být tajemný Mr. Shadow." Nazval se přezdívkou, kterou mu začali lidé přezdívat, a napil se ze své sklenice s vodou. Peter chápavě přikývl a já jsem taky musela uznat, že na tom něco je. „Když je řeč o tvém tátovi," začal Andrew: „co má tak důležitýho na práci, že vás nechá samotné čelit mimozemskému útoku mimo New York? A kde jsou ostatní Avengeři?" Zajímal se. S Peterem jsme si vyměnili vystrašené pohledy. Tak trochu jsem mu neřekla, že jsme tady v podstatě ilegálně.

„No," začala jsem hledat správná slova: „on vlastně tak trochu neví, že jsme tady." Řekla jsem tiše a místo toho, abych mu věnovala pohled, jsem si zaujatě prohlížela příborník.

„Jak to myslíš?" Pokrčil Andy obočí: „Přece jsi mi do telefonu říkala, že to oni zjistili, že mají ti mimoni zaútočit na Washington. Nebo jsem se přeslech?" Opřel si bradu o hřbet ruky.

„Taky že jo," přikývla jsem: „ale..." Povzdychla jsem si. Andy pozvedl obočí, a tím mě pobídl, abych pokračovala: „Prostě se na nás vybodli a jeli si do Washingtonu jen tak bez nás. Prý že nejsme připravení nebo tak něco." Řekla jsem sarkasticky. „Nechtělo se nám prostě jen sedět na zadku a sledovat jak se s nimi mlátí v televizi." Vysvětlila jsem, a čekala, že se na nás naštve, že jsme mu neřekli celou pravdu.

„A proto jste zdrhli bez jejich vědomí." Odvodil si Andy konec sám. S Peterem jsme oba váhavě přikývli. „A volala jsi mi," podíval se na mě: „protože jsi chtěla, ať vám s tou vaší kamufláží pomůžu."

„Zlobíš se?" Zeptala jsem se nejistě a čekala, že nás pošle prvním letadlem rovnou zpátky do NY. Andy si povzdychl, a po chvíli zakroutil hlavou.