Tony's daughter (Avengers FF)

Happy knows

Pomalu se blížila hodina, kdy jsem měla odjet, a Happy tu měl být každou chvíli. Celou dobu jsem o tom přemýšlela. Možná se žádné kafe konat nebude. Napadlo mě. Třeba se můj otec spolčil s Debb a ona už čeká někde jako překvapení. Ušklíbla jsem se pro sebe a vydala se ho hledat, že se s ním „rozloučím". Našla jsem ho v jeho pracovně, jak zaujatě civí do jedné z mnoha obrazovek.

„Tati?" Nakoukla jsem nejdřív přes dveře, a potom jsem opatrně vstoupila.

„Hm?" Zahuhňal, aniž by od obrazovky odvrátil pohled.

„Tak já už pomalu jedu." Přistoupila jsme blíž. Tony něco zběsile psal, a potom se na mě překvapeně podíval, přičemž si sundal brýle z nosu.

„Ty někam jedeš?" Zeptal se nechápavě. Musím říct, že to hraje teda dobře.

„No, přece s tou Debbie... Happy už tady bude." Odpověděla jsem mu.

„Aha, jo, vlastně. Jo tak se bav." Řekl už opět přilepený na obrazovce. Chvíli jsem tam ještě stála, jestli z nějakého koutu nevyskočí Thor s frkačkou, a potom jsem semkla rty a otočila se na podpatku směrem ke dveřím. „Jo, a Skylar?"

„Ano?" Teď to přijde. Ušklíbla jsem se a otočila zpátky.

„Nemohla by ses cestou zpátky stavit do Wallmartu a dokoupit nějaké Cheetos? Dneska dávají Smrtonosnou zbraň a Thor vyžral veškeré zásoby za jeden den."

„Jo, o-ok." Odpověděla jsem zasekaně. Tak teď už ničemu nerozumím. Pomyslela jsem si. Vyšla jsem ven a jak jsem si myslela, Happy už na mě čekal. Byla jsem trochu zklamaná. Že by fakt zapomněl? Chtěla jsem s Debb strávit co nejdelší dobu, a tak jsme byli domluvení, že pro ni přijedu společně s Happym, abychom se co nejvíc užily. „Ahoj Happy." Usmála jsem se a nasedla do auta.

„Co tak sklíčeně? Dneska je přece tvůj den, máš se radovat!" Řekl, na mě v tu chvíli až moc nadšeným tónem.

„Ty víš, že mám narozeniny?" Vydechla jsem úžasem.

„No jasně, kdo myslíš že tvému tátovi každý rok pomáhá s posíláním dárků? Jak bych mohl zapomenout?" Zasmál se. „Upekl jsem ti cupcake." Vytáhl papírovou krabičku ze sedadla spolujezdce a podal mi ji. Nadšeně jsem ji otevřela. „No, vzhledově není nic moc, ale je v něm tajná ingredience." Poslední dvě slova zašeptal.

„Happy!" Zasmála jsem se.

„No co?" Pokrčil rameny. „Hlavně to neříkej Tonymu." Dodal. Natáhla jsem se k němu dopředu, abych ho v rámci možností mohla obejmout. Taková blbost, a jak mě to potěšilo.

„Děkuju." Zašeptala jsem a vlepila mu pusu na tvář.

„Všechno nejlepší." Pogratuloval mi, a já jsem se zase stáhla dozadu a úsměv mi pomalu mizel z tváří.

„Víš, že jsi jediný, kdo mi dneska popřál? Osobně?" Prohlížela jsem si smutně cupcake.

„Vážně?" Vykulil oči. Zakývala jsem hlavou. Jasně, na facebooku jsem měla desítky upozornění, až mi z toho pomalu cvokl mobil, ale co je to v porovnání s opravdovým osobním přáním?

„Myslím, že táta na mě zapomněl." Opřela jsem se o sklo okna. „Teda pokud mě teď nevezeš na nějakou supertajnou party." Sjela jsem k němu pohledem tak trošku s nadějí.

„Bohužel." Řekl Happy sklesle. „Já ti můžu nabídnout jenom Debbie a hnusný muffin." Povzdychla jsem si.

„Jak na mě mohl zapomenout?" Sledovala jsem mizející krajinu a dumala. „Vzpomněl si na mě každý rok, když jsme spolu nemohli být, a teď když mě má před nosem, tak na mě zapomene?" Měla jsem tak trochu slzy na krajíčku. Můj otec mě někdy vytáčí nehorázným způsobem, a i když se mi snažil vysvětlit, proč se stalo všechno to, co se stalo, tak jsem na něj byla pořád trochu naštvaná, ale... I přes to ho mám ráda. Ač si to občas nerada přiznávám, pořád je ve mně ta malá holčička, která mu místo toho, aby spala, sedávala na klíně a sledovala, jak dlouho do noci pracuje. A tahle holčička se těšila, že po několika letech s ním konečně stráví narozeniny. Stačilo by mi, kdyby mě pozval do mekáče a strávil se mnou blbou hodinu. Očividně má v diáři důležitější záležitosti než jednadvacetiny své dcery.