Wonderland

2K 116 85
                                    

Pohled Skylar:

Zavřela jsem oči a najednou veškerá bolest pominula, a vše se zdálo být v největším pořádku.

Když jsem je opět otevřela, ocitla jsem se někde v přírodě. Všude kolem byly květiny a nad hlavou mi zpívali ptáci všemi možnými tóny, a vytvářeli tak koncert pro mé uši.

Nebylo to ale jako příroda, na kterou jsem byla zvyklá. Tahle vypadala jinak, ačkoli jsem přesně nedokázala říct, v čem se od té, kterou jsem znala, tak lišila. Všechno mi to přišlo tak trochu rozmazané, ale jistým způsobem to bylo krásné.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a zkusila kousek popojít dopředu. Nevěděla jsem, co se děje. Poslední, co si pamatuju, byla energie, kterou jsem ze svého těla předávala Steveovi, a najednou jsem se ocitla tady.

„Skylar?" Oslovil mě někdo za mnou, a já jsem se za tím povědomým hlasem pomalu otočila.

„Mami!" Hlesla jsem, když jsem uviděla nádhernou ženu ve vlajících bílých šatech, a chtělo se mi brečet, ale z nějakého důvodu ze mě nevyšla ani jedna slza.

Rozběhla jsem se k ní a pevně ji objala.

„Promiň mi to..." Promluvila jsem do jejich nádherných vlasů, které zářily jako nikdy.

„Sky," odtáhla se ode mě a chytla mě za ramena: „v tomhle světě neexistuje smutek ani lítost." Usmála se na mě a pohladila mě po tváři.

„Ale..." Vydechla jsem. „Všechno jsem pokazila, zklamala jsem tě."

„Mýlíš se." Řekla povzbudivě a nepřestávala se usmívat: „Ano, pokazila jsi to." Přikývla: „Ale chyby z tebe jen dělají lepší bytost. Dělají tě tím, kým jsi. Každý je občas dělá, za to se neomlouvej."

„Někdo jich ale dělá víc..." Povzdechla jsem si, a máma se mnou.

„Proč jsi to udělala?" Zeptala se po chvíli.

„Věnovala jsi mi kámen, a já jsem ho dala cizímu člověku, který ho chtěl zneužít ke špatným věcem, a taky se mu to málem povedlo. Nemohla jsem nechat umřít nevinného člověka. Zasloužila jsem si to." Sklopila jsem hlavu. Mámin úsměv se ale jen ještě více rozšířil:

„To ale není jediný důvod." Řekla s přesvědčením v hlase. Nemohla jsem si pomoct, ale přišlo mi, že všechno, co řekne, se odráží jako ta nejkrásnější ozvěna. Tázavě jsem se na ni podívala.

„Pověz mi," chytla mě za ruce: „Miluješ ho?" Místo odpovědi jsem si povzdychla a opět mi začalo být smutno.

„Táta by to nikdy nepřekousl." Řekla jsem potichu.

„Myslíš?" Podívala se mi zpříma do očí. Vypadala tak šťastně. Dlouho jsem ji takhle neviděla. „Možná by změnil názor, kdybys tomu dala čas."

„Po tom všem, co se stalo?" Zeptala jsem se a zakroutila hlavou. „Teď už je to stejně jedno. Jsem ráda, že jsem tady s tebou." Pousmála jsem se. „Tak moc jsi mi chyběla."

„Broučku, ty mě taky." Úsměv mi opětovala. „Tohle místo je odpočinkem od všech starostí. Lidé zde odcházejí s pokojem v duši a připravení. Vědí, že nastal jejich čas a že jejich příběh je u konce." Znova mě pevně objala a věnovala mi pusu do vlasů. Mrzelo mě, že už nikdy neuvidím Stevea, tátu, Petera, Thora... a ostatní. Ale byla jsem ráda, že jsem konečně s mámou. Cítila jsem se v bezpečí a věděla jsem, že budu v pořádku. Že všechno bude v pořádku.

Tony's daughter (Avengers FF)Kde žijí příběhy. Začni objevovat