Jak to doopravdy bylo - Aftons family

3. Škola aneb peklo na zemi

V domě jsem jako vždy vstával se sestrou jako poslední mamka s otcem vstávali brzo do práce a bylo na mě abych odvedl sestřičku do školy. Natáhl jsem na sebe černé rifle s černým tričkem na znamení, že držím smutek a šel jsem vzbudit Julii. Po asi pěti minutách se mi ji konečně podařilo vytáhnout z postele a šel jsem dělat snídani. Na lince byli dva papírové sáčky se svačinou, musel jsem se usmát. "Díky mami." Zašeptal jsem. Mamka měla zakázané dělat mi svačiny protože jakožto zklamání rodiny jsem měl nárok jen na dvě jídla denně ale mamka i tak riskovala to, že ji otec zmlátí jen abych nebyl o hladu. Je to prostě úžasná žena. Nechápu jak si mohla vzít takového... No prostě mého otce.
Když jsem dodělal míchaná vajíčka zavolal jsem Julii ke stolu. Když přišla byla celá v černém a pod zarudlýma očima měla tmavé kruhy od toho jak nespala. "Nechceš radši dnes zůstat doma Juli? Vypadáš dost unaveně, mohl bych tě omluvit kdybys chtěla." Sestřička se na chvíli zamyslela a pak jen kývla hlavou. "To by bylo fajn, skoro celou noc jsem přemýšlela proč to udělal..." Zašeptala tiše a zase jí začali téct slzy. "Mamka ti řekla, že..." Nemohl jsem to doříct, musel jsem být silný, už jenom kvůli ní. "Ano, nebylo to úmyslně ale řekla..." Jen jsem přikývl a šel jsem k telefonu abych zavolal její třídní.
"U telefonu Smithová, jak vám mohu pomoci?" "Dobrý den paní Smithová, tady William Afton, chtěl jsem omluvit svoji sestru, že dnes z rodinných důvodů nepřijde do školy."  "To je od tebe moc hezké broučku, že svoji sestřičku omlouváš ale to by měli dělat rodiče jakožto její zákonní zástupci. Co se stalo tak závažného, že mi nemohli zavolat oni." Zarazil jsem se no správně by jí do toho nic být nemělo ale jinak to asi nepůjde. "Úmrtí v rodině, víc vám k tomu neřeknu." Na druhé straně se ozvala dlouhá pauza. "Chápu, upřímnou soustrast. Samozřejmě, že může Julie zůstat doma jak jen bude potřebovat, musí to pro ni být velmi těžké v jejím věku. Jestli je to všechno co si potřeboval tak budu muset končit. Mám ještě práci..." "Ano, jistě děkuji za pochopení a na shledanou." "Nashle." Řekla učitelka a zavěsila.
"Tak je to vyřízené, zvládneš to tady sama?" Jenom pokývala hlavou. "Díky bráško, mám tě moc ráda. Buď na sebe opatrný ano? Nechci přijít i o tebe." Pousmál jsem se. "Taky tě mám rád a neboj se, mě se jen tak nezbavíš. Ale teď už musím běžet do školy."

_____________

Když jsem došel ke svojí škole už tam na mě čekal můj spolužák a dobrý přítel Henry Emily.
Oba jsme byli zhruba stejně vysocí ale zatím co já jsem měl bledou kůži, černé vlasy a modrošedé oči tak on měl vlasy hnědé, mírně opálenou kůži a zelené oči. Navíc chodil do posilovny takže měl vypracovanou postavu a byl to prostě idol všech holek na škole.
Když viděl, že jsem celý v černém a nemám svoji obvyklou kombinaci barev tak mu hned došlo, že se něco stalo obzvlášť když viděl modřiny na mém obličeji ale nijak to nekomentoval a mlčky vedle mě šel až ke skřínkám.
Když jsme si dávali věci do skříněk tak jen prohodil. "Kdyby sis chtěl promluvit, jsem tu pro tebe." Tohle jsem na něm měl rád, nenutil mě mluvit o svých pocitech, nijak na mě nenaléhal. Prostě mi jen dal na výběr a dál to neřešil. Jako první hodinu jsme měli matiku a zrovna jsme psali test. Jako vždy ode mě Henry "nenápadně" opisoval a učitelka dělala, že je slepá a nevidí to protože věděla, že on je na matematiku úplně levý ale nechtěla mu kazit průměr protože viděla to jak moc se snaží ale stejně mu to nejde.
"Paní učitelko Henry zase opisuje." Ozval se třídní šprt Marek. "Jednou ho vážně zabiju." Zasyčel jsem vztekle. Učitelka se překvapeně podívala na Henryho. "Je to pravda?" Zeptala se. "Ne paní učitelko." Řekli jsme oba zároveň. Učitelka po Markovy hodila vražedný pohled. "Marku za pět." "Cože? To nemůžete, to není fér, za co?" Učitelka se zamračila. "Protože nesnáším žalobníčky a navíc ses snažil uškodit svému spolužákovi." Řekla a naznačila, že je debata u konce. Po delší odmlce řekla. Že kdo už má dopsané, může písemku odevzdat. Henry svou písemku odevzdal a já 5 minut po něm aby to vypadalo, že to měl dřív než já. Zbytek hodiny už probíhal v klidu a já jsem si s učitelkou povídal o látce které nikdo jiný nerozuměl.
Po přestávce následovala angličtina, potom zeměpis a pak byl oběd.
S Henrym jsme si sedli až úplně dozadu kde nikdo nechodil aby jsme se vyhnuli školním šikanátorům.
"Díky za tu matiku." Usmál jsem se. "To je v pohodě, vždycky ti rád pomůžu." Taky se usmál. "Jo abych nezapomněl, tohle ti posílá moje mamka." Řekl a vytáhl krabičku ve které byly tvarohové koláče. Moje oči se rozzářili. "Vyřiď jí, že jí moc děkuji." "Neboj. Jo a nechceš u nás dnes přespat?" Zarazil jsem se, vhledem k tomu, že jdu k tátovi do práce tak to dnes bude hodně špatné a budu rád když se doplazím domů... "Rád bych ale nemůžu, táta chce abych mu dnes pomohl s něčím v práci a nevím na jak dlouho to bude." Řekl jsem a nervózně se zasmál. Henry se zamračil, nevěděl co mi otec dělá ale tušil, že to asi nebude nic dobrého vzhledem k tomu, že vždycky když jsem mu "pomáhal" v práci tak jsem další den buď nepřišel do školy a nebo když už jsem přišel tak jsem byl v hrozném stavu.
Pak si jen povzdechl a řekl. "Zítra se za tebou stavím a donesu ti učení." Vděčně jsem se na něj usmál. "Díky."
Už byl skoro čas jít do třídy když jsem uslyšel velmi známí hlas. "Hej Williame!" A to jsem si myslel, že dnešek nemůže být horší... Henry se okamžitě postavil a už měl zatnuté pěsti aby mě mohl když tak ochránit.
Jídelna byla společná se střední školou a vyšší ročníky měli v oblibě znepříjemňovat život nám studentům základky. A tohle byl zrovna ten případ. Byli to dva kluci kteří chodili s bráchou do třídy a mám pocit, že aji všichni pracovali na stejném místě.
Ztěžka jsem polknul. Sakra to bude zlé.

_____________
Omlouvám se za případné chyby nebo překlepy.
Další kapitolu vydám co nejdřív.