Životní Pouto

Škola

               „A to bude pro dnešní hodinu chemie vše. Máte někdo nějaké otázky?" zeptala se učitelka a s pozvednutým obočím sledovala, jestli se někdo přihlásí. Když nikdo nevydal ani hlásku, usoudila, že už nemá smysl dál čekat a tak si sedla, vzala si do ruky mobil a začala něco ťukat do displeje. Podívala jsem se na hodinky, které ukazovaly, že by mělo zvonit každou chvíli. Vzala jsem si sešity a začala je uklízet. Jen co jsem do batohu dala poslední, zazvonilo. „Poslední hodina.... konečně!" zvolala s radostí má kamarádka Kiki. Taková vysoká, černovlasá holčina s hnědýma očima, která měla skvělý smysl pro humor. Já se usmála, hodila batoh na záda a řekla: „To jo. Poslední páteční hodina? Co víc si přát? Doufám ale, že nebude zkoušet, protože nevím, jestli jsem se tu biologii dostatečně naučila." „Ty to určitě dáš," odpověděla mi. Poděkovala jsem a společně jsme se vydaly do učebny biologie, která byla o dvě učebny napravo.

               Naše škola se skládá ze tří částí. Tvoří ji hlavní budova, kde jsou učebny odborných i všeobecných předmětů, kabinety, tělocvična a jídelna, dále budova praxí, která je oddělená a stojí asi sto metrů za hlavní budovou. Zde má škola zaparkovaná vozidla pro zemědělství a vykonávají se zde praxe i pro veterinární obory, kam patřím i já. Nakonec se zde nachází třetí část, což je internát. Je připojen k hlavní budově z levé části. Internát je rozdělen na dvě část a to na dívčí a chlapeckou. Chlapecká se nachází na pravé straně internátu a dívčí na levé. Když se vrátíme zpět k hlavní budově, tak má 2 patra a suterén, kde se nacházejí šatny. V přízemí je vstup do školy. Naproti vstupu jsou schody do vyšších pater i do šatny, a napravo i nalevo jsou dlouhé chodby, kde mají kabinety učitelky a sídlí zde i ředitel. Dojdete-li na konec levé chodby, dostanete se do jídelny, kde jsou uprostřed stoly se židlemi a nalevo výdejní okénko. Vydáme-li se na konec pravé chodby, dostaneme se do tělocvičny. První a druhé patro vypadají stejně jako přízemí, ale liší se nejen tím, že tam není další tělocvična a jídelna, ale i tím, že v prvním jsou učebny všeobecných předmětů a ve druhém učebny odborných. V přízemí jsou pak jen skříňky všech žáků jednotlivých tříd. Škola ještě vlastní stáje, které jsou ve vedlejší vesnici a mají tam jezdecký kroužek, do kterého jsem začala chodit nedávno, takže teď chodím do dvou. Do tohoto chodím na tréninky a do druhého jako takový „trenér".

               Zazvonilo na poslední hodinu. Dlouhovlasá blonďatá učitelka menšího vzrůstu a modrýma očima, vstoupila do třídy a pozdravila: „Dobrý den třído, vítám vás na další hodině biologie. Doufám, že jste se na dnešek připravili, protože si někoho z vás vyzkouším." Všichni jsme to věděli, ale nervozita se i tak dostavila. Učitelka si sedla, zapnula počítač a vytáhla si seznam s našimi jmény. Bylo vidět, že si vybírala pečlivě. Neustále přejížděla prstem po papíře nahoru a dolů, než se zastavila na jednom jméně. Na všech byla vidět nejistota, dokud učitelka nevyslovila jméno: „Linda Veselá." Ano, byla jsem to samozřejmě já. Abyste si mě dokázali tak trochu představit, tak jsem obyčejná holčina menšího vzrůstu (jsem druhá nejmenší ve třídě) s normální postavou, hnědými vlasy a hnědýma očima. Ještě abych nezapomněla, nosím takové větší černé brýle. Co se týče oblékání, vezmu si to, co mi padne do ruky, ale snažím se, aby to aspoň trochu vypadalo.

               Když jsem uslyšela své jméno, strnula jsem. Nedokázala jsem uvěřit, že ze všech 30 lidí, co jsou v naší třídě, si vybere zrovna mě. Pomalu jsem si vzala sešit do roztřesené ruky, zvedla se ze židle a kráčela k učitelce. Celou dobu se na mě usmívala, jakoby se vyžívala v tom stresu, který mě zrovna zevnitř pohlcoval. „To zvládneš, vždyť ses na to učila," říkala jsem si, abych si dodala odvahu, ale moc to nepomáhalo. Došla jsem k ní a dala ji sešit do ruky, aby se podívala, jestli mám zápisy v pořádku. Prolistovala celý sešit a pak řekla: „Tak mi pověz něco o savcích." Jen co to vyslovila, dost se mi ulevilo. Bylo to snad to nejlehčí z celého sešitu. Chvíli jsem přemýšlela, kde začít, a tak, když jsem si to celé urovnala v hlavě, jsem se nadechla, abych se do toho pustila, ale než jsem cokoliv vyslovila, někdo zaklepal na dveře.