Životní Pouto

Novinka

               Učitelka sebou trhla. „Dále," vydala ze sebe. Dveře se otevřely a do třídy vstoupili dva učitelé, které máme na praxe. „Dobrý den, omlouváme se, že vám přerušujeme hodinu, ale potřebujeme s žáky probrat praxe, které je čekají za týden." Všichni byli nadšeni, že se dostanou po tak dlouhé době na praxe. Učitelka se zamyslela a mezitím se střídavě dívala na mě a na učitele. Nevím proč, ale dost mě to znervózňovalo. Myslím, že si toho všimla, protože když jsem nervózní, tak si mnu ruce. Nakonec její pohled spočinul na mně. Pokrčila rameny a dala mi sešit do ruky. Vzala jsem si ho od ní a šla jsem si sednout. Celou cestu jsem cítila, jak na mě stále zírá.

               „Nemám s tím problém," zamumlala učitelka a otočila se na oba učitele. Ti se usmáli na třídu a přemístili se ode dveří k tabuli. Pan Nový byl vysoký, hubený, měl nakrátko ostříhané černé vlasy, k tomu menší bradku a zelenomodré oči. Pan Slavík byl vzhledem podobný panu Novému, až na to, že měl modré oči a postavou byl silnější. Oběma bylo kolem 35 let.

               Chvíli bylo ticho, ale pak jeden z učitelů, konkrétněji pan Nový, začal mluvit: „Takže... jak už bylo řečeno, za 7 dní vás čekají praxe. Pojedete s námi dvěma do Polska, kde se podíváme na aukce koní. Myslíme, že by to pro vás, jelikož jste ve 2. ročníku, mohlo být poučné a také byste se mohli podívat, jak takoví handlíři vypadají." Celá třída byla překvapená, protože to bylo úplně něco nového, takové praxe u nás na škole ještě nikdy nebyly. Když jsem nad tím přemýšlela, tak mi to přišlo docela zajímavé. Vždycky jsem se chtěla podívat na takovou aukci. Minulý rok v létě jsem měla jet na jednu takovou s mamky kamarádkou, ale nakonec to nevyšlo, a teď se na mě usmálo štěstí a konečně se tam podívám. Neubránila jsem se úsměvu.

               Z myšlení mě vytrhl pan učitel Slavík, který dále pokračoval: „Pojedeme do města Zwolen. Cesta by měla trvat asi 6 nebo 7 hodin, takže se na to tak nějak připravte. Budeme od vás potřebovat pasy a občanky, abychom mohli jet. Necháme vám kolovat papír, kam se každý podepíše, že s tím souhlasíte." Pan učitel Nový vytáhl papír a položil ho na první lavice. Chvíli byl takový klid, že byl slyšet jen ten papír, který si žáci posílali mezi sebou. „Příští týden ve čtvrtek k vám zase přijdeme a budeme vybírat 500Kč na cestu. Kdo to mít nebude, nepojede. V pátek nám to nenoste, protože ani jeden z nás ve škole nebude. Ještě pořádně prostudujeme trasu a v pondělí, den před odjezdem, vám řekneme, kde a kdy si dáme v úterý 11. 5. sraz," dodal učitel Nový.

               Než papír dokoloval zpátky k učitelům, uběhlo asi 5 minut. Učitelé si papír vzali, rozloučili se a odešli. Jen co se dveře zavřely, učitelka oznámila: „Zkoušení se posouvá na příští týden, protože bychom nestihli probrat dnešní látku. Pojďme tedy pokračovat ve výuce." Spustila plátno a začala promítat prezentaci, ze které jsme si měli psát zápis. Otevřela jsem si sešit a začala psát. Musím říct, že se mi docela ulevilo, že mě nakonec nevyzkoušela, i když bych to možná zvládla.