Životní Pouto

Hledání a cesta ke koním

               Když se ozval školní zvonek a ukončil tak poslední páteční hodinu, uklidila jsem si věci do batohu a rozběhla jsem se do jídelny. Na schodech jsem potkala dvě kamarádky, Lucy a Míšu, se kterými chodím ke koním. „Čau, jdeš do jídelny?" zeptaly se mě. Zastavila jsem se a odpověděla: „Jasný, co vy?" „Taky," řekla Lucy.

               Holky spolu chodí do prváku taky na veterinu. Lucy je z nás tří nejvyšší. Rozhodně si na ni všimnete jejích dlouhých vlasů, barvy tmavé blond, a světle hnědých očí. Také dokáže kohokoliv rozesmát a určitě s ní není nuda. Míša má hnědé vlasy, které jí sahají po ramena a hnědé oči. S ní také není nikdy nuda, protože někdy dokáže vymyslet takové věci, že to člověka nikdy nepřestane udivovat, ale díky tomu spolu máme skvělé zážitky.

               Vydali jsme se spolu do jídelny. Už tam byla docela dlouhá fronta, ale naštěstí to rychle ubíhalo, protože jsme se začaly bavit o dnešním plánu. „Tak jak se těšíte na dnešek?" zeptala jsem se s úsměvem. „Kámo, já se nemohla dočkat, až skončíme, abychom se mohly najíst a jet. Doslova jsem hypnotizovala hodiny," řekla Lucy, a všechny jsme se začaly smát. „To můžu potvrdit. Když ji učitel vyvolal, úplně ho ignorovala a neustále se dívala jen na ty hodiny, měla si vidět, jak se tvářil, " dodala Míša a všechny jsme se smály ještě více.

               Oběd byl vynikající, měli jsme boloňské špagety. Normálně bych si je vychutnávala, protože patří mezi má oblíbená jídla, ale zrovna dnes jsme se potřebovali najíst rychle, aby na nás můj táta dlouho nečekal před školou. Vezl nás totiž ke koním, protože autobus ze školy nestíháme. Nicméně jsme rychle spořádaly oběd, v šatně jsme se převlékly rovnou do jezdeckého oblečení a vyrazily k autu. Když jsme však vyšly před školu, táta tam nebyl. „Neměl tu tvůj táta už čekat?" ozvala se zaraženě Lucy. Já na to odpověděla: „Měl, nevím proč tu není." Všechny jsme se rozhlížely po dlouhém parkovišti, které sahá od internátu k hlavní budově školy. Hledaly jsme SUV auto značky Renault v bílé barvě, které tu nikde nebylo. „Myslíte, že se mu něco stalo?" zeptala se Lucy. „Nestraš prosím tě, určitě to bude mít nějaké vysvětlení," vyhrkla jsem. Chvíli jsme stáli a pak jsme se rozhodly jít mu pomalu naproti. Jen co jsme došly k hlavní silnici, začal mi někdo volat. Vytáhla jsem mobil z kapsy a hovor zvedla.

               „Ahoj tati, kde jsi?" začala jsem. „U školy, kam to proboha jdete? Já tady čekám a vy si jdete někam pryč. To jste tam chtěly dojít pěšky?" smál se táta. Zaraženě jsem se dívala kolem sebe, ale nikde jsem naše auto neviděla. „Počkejte tam," řekl táta a hovor položil. Najednou, přesně na druhé straně parkoviště za velkou modrou dodávkou, vyjelo auto, které vypadalo přesně jako to naše. Dojelo k nám a já v něm poznala tátu. Všechny jsme nastoupily a vyjeli jsme na cestu.

               „To jste si mě fakt nevšimli?" promluvil táta a usmál se. „Vůbec" odpověděli jsme. Já se tomu začala smát a řekla jsem: „Jak tě má člověk vidět, když se schováš za tak velkou dodávku. To bychom tě neviděly, ani kdybychom chtěly." Táta se začal bránit: „Já za to nemůžu! Jinde nebylo místo a já byl donucen se vám schovat. Takže jsme vlastně hráli na schovávanou a já vyhrál!" Všichni jsme se tomu dlouho smáli. Pak byl v autě klid, dokud opět táta nepromluvil: „Tak co máte dneska v plánu?" Chopila jsem se slova: „No... prvně si uklidíme batohy do klubovny a pak půjdeme zkontrolovat vodu a kydat. Až dokydáme, vyčistíme koně, dáme na ně cajky a pojedeme na naši dlouho plánovanou vyjížďku." „To zní zajímavě. Dneska by vám mělo vyjít krásné počasí tak doufám, že vám to tak i zůstane," odpověděl táta.

               Cesta ubíhala rychle. Baví mě cestovat, pozorovat krajinu, která kolem vás probíhá, jako na nějakém plátně, a u toho poslouchat skvělou hudbu. Když projíždíme kolem luk, představuji si, jaké by to bylo, kdybych měla vlastního koně a celou tu louku bych s ním procválala. Také mě napadá, jaké by to bylo, kdybych si udělala s koněm výlet třeba na 3 dny, a vždy večer bych se s ním někde utábořila v lese. Myslím, že by to také nebyl špatný nápad, ale otázkou je, kam s koněm. Nechala bych ho uvázaného ke stromu? Nechala bych ho volně puštěného? Ještě štěstí, že to teď nemusím řešit. Třeba se mi naskytne možnost to někdy vyzkoušet. Prozatím to nebylo důležité, a tak jsem se opřela o sklo auta a sledovala mraky, které tvořili různé obrazce.