Chtíč
3.11.2014 16:10
Milý deníčku,
Je to neuvěřitelné. Dnes napadl první letošní sníh. Určitě se ti to zdá moc brzy, ale je to tak! Miluji, když se mohu rukama zabořit do té bělavé přikrývky. Se sněhem vždy přijde spousta legrace. Jen aby vydržel. Promiň, nechtěla jsem s tebou mluvit o počasí. Pamatuješ si Marka? Každý ten zápisek o tom, jak je dokonalý? Jasně, že pamatuješ, jsi knížka mých vzpomínek! Hádej co! Přišel za mnou. Ve svých rukách nervózně žmoulal lem trička. Jeho pohled byl upřený do mých očí. „Veroniko, já vím, že je to zvláštní... ale když ty jsi tak úžasná a známe se dlouho... já.. promiň, tyhle rozhovory mi nejdou.. chtěl jsem se zeptat, jestli bysme nemohli být víc než přátelé.. no jestli nechceš, já to pochopím a.." řekl až příliš zmateně avšak ve mně to vyvolalo ten nejkrásnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Útroby se mi svíraly, srdce mi bušilo jako o závod, téměř jsem slyšela proudění mé krve, která mi vystoupala v tvářích. Rozklepaly se mi ruce, když jsem si všimla, že se ke mně naklání. Byl pořád blíž a blíž. Na tváři mne polaskal jeho dech. Nechápala jsem, jak mohl dýchat. Mé plíce nepracovaly, tajila jsem dech a nejspíš bych omdlela, kdyby mu to trvalo jen o chvilku déle. Zavřela jsem oči a ucítila jeho hebké rty na těch mých. Byl to váhavý polibek plný nejistoty a strachu z odmítnutí. Přitiskla jsem se k němu, ruce zabořila do jeho jemných vlasů, abych mu dodala povzbuzení. Usmál se na mých rtech a položil ruce kolem mého pasu. Přerušili jsme polibek, ale vzdálenost mezi námi zůstala stejná. Dotýkali jsme se čely, když se radostně zeptal „Mám to brát, jako tvůj souhlas?" Jasně, že jsem mu odpověděla, že jo. Na tuhle chvíli jsem přeci čekala skoro celou věčnost! Navíc, známe se spoustu let a víme o sobě všechno. Mohlo by nám to klapat. Jsem ráda, že tě mám. Jinak vše zůstalo při starém. Vlastně máme ve třídě novýho kluka. Prej se jmenuje Leonardo, ale nikdo o něm nic neví. Je to samotář schovávající se v rohu místnosti. Mám takový pocit, že na něco čeká a všechny nás pozoruje jako nějakou realityshow těma jeho velkýma pronikavě modrýma očima. Třeba se v něm pletu. Sakra, musím jít, nestíhám schůzku s Markem. Uvidíme se...
Tvoje Veronika ♥
8.11.2014 23:00
Milý deníčku,
s Markem je to úžasný. Společně prožíváme spoustu věcí. Byli jsme na pouti, v kině, v divadle, na diskotéce, dokonce i lézt po skalách. Nedokážu si představit nic lepšího. Je pozorný, milý a každou minutou cítím, že mě miluje, ale jsem nervózní. Je to vlastně důvod, proč jsem si na tebe teď vzpomněla - omlouvám se, že jsem tě zanedbávala. Mám pocit, že začíná chtít od našeho vztahu něco víc a já si nejsem jistá, že to dokážu. Nevím, jestli jsem na to připravená. Bojím se. Mám strach, že by mu mohlo jít jen o to jedno. Strach, že mě hned odkopne jako kus hadru. Ale ne.. neposlouchej mě. Tohle by nikdy neudělal. Je to hloupost. Víš co je ale smutný? Kristýna se se mnou nebaví. Najednou z ní vypadlo, že Marka už dlouho šíleně miluje a já jí všechno zkazila, přitom o něj nikdy dřív nezavadila pohledem. Nechápu jí. Ostatní jsou ale milý, pořád říkají, že nám to spolu sluší, jaký jsme dokonalý pár. Opravdu se cítím šťastná, plná života, chtěná, krásná a milovaná. Už asi zešílím, protože ať dělám cokoliv, jsem kdekoliv, má mysl a srdce jsou pořád s ním. Neustále cítím jeho rty na těch mých, jeho dotyky... slyším jeho smích. K dokonalému štěstí postačí pouze vyhnat ze skříně toho strašáka, co se jmenuje sex. Ale opravdu nevím. Teď se na to necítím. Brzy ti zase napíšu
Tvoje Veronika ♥
9.11.2014 22:30
Milý deníčku,
Všechno se mi dokonale zesralo. Celý den byl jeden velký úlet. Marek nedorazil do školy a ani se mi neozval! No chápeš to? Chvilku jsem se o něj bála, ale když nám dali test z matiky, bylo mi jasné, proč nepřišel. Tohle bych ještě přežila, ALE pokusila jsem se usmířit s Kristýnou. Ta nána pitomá se mi vysmála. A víš proč? „Koho zajímá Marek? Koukni se na toho cukrouška Leonarda, co já bych pro něj neudělala." Její slova. Zírala jsem na ní s výrazem naprostého postižence. Leonardo?! Doufala jsem, že to byl vtip, ale to se mi neplnilo. Vystoupil ze stínu do záře reflektorů. Všichni kluci ho nenávidí a holky zbožňujou. Nechápu,co na něm mají. Jasně je pěknej, charismatickej, ale já cítím v hlouby své duše, že je zkažený. Jako by všichni zapomněli, že k nám přišel z pasťáku! Můj názor se nezměnil, nahání mi hrůzu. O hodině Literatury, jak si jistě pamatuješ, sedím s Markem, ale dnes si na jeho volné místo sedl Leonardo. Na tváři měl úšklebek připomínající úsměv. Prohrábnul si vlasy, které i bez toho držely na svém místě. Bylo to jen gesto. „Můžu si sednou k tobě, když se tvůj přítel.... zatoulal?" zeptal se mě. Naběhla mi husina. Vím že si myslíš, že jsem praštěná, ale měl by si ho slyšet. Měl bys vidět ten jeho pohled. Vykopla jsem ho a položila na prázdné místo svůj batoh. „Tvoje chyba." Syknul na mě ten parchant při odchodu. Nevím co si o tom myslet. Doufám, že zítra marek dorazí. Dobrou noc
Tvoje Veronika ♥
