Zákázané ovoce
Deníčku, ach, můj drahý příteli, jsem šílená. Prosím, nesnaž se mi to rozmlouvat. Je to pravda. Blouzním ze své lásky, nic jiného v tom nehledej. Stále nedokážu uvěřit, že to potkalo i mne. MNE, která už si myslela, že zůstane do svého posledního dne sama. Čáry lásky mne poblouznily jednou za večera, kdy červánky krášlily tmavnoucí nebe a ve vzduchu voněla vůně květoucích třešní. To drobné růžové okvětí se nade mnou klenuly jako paraplíčko chránicí před sluncem, které již ztratilo svou moc a padalo ku spánku v daleké krajině, a ukazující mi narůžovělou barvu lící, které jsem si měla za moment zamilovat. Kolem vlál poklidný, teplý vítr šeptající mi do ucha líbezná slova. Lehce se dotýkal mého odhaleného krku a laskal mne tam, kde jsem později v daleké budoucnosti cítila slastné vzdechy. I ta hloupá dřevěná lavice ve mne nyní vyvolává pocit, že celé to byl osud. Ta hněď, kaštanová, stejná jako bujná kštice, do které jsem tak ráda nořila své opečovávané ruce. V ten den jsem se podívala na bíle dlážděnou stezku, jež vévodila tomu skvostnému místu. Stáli tam slečna Montgomeryová a její ctěný bratr pan Montgomery. Oba se smáli a vypadali jako božstvo, které sestoupilo na zem by získalo náležitý obdiv a úctu. Oba byli oděni v svátečním šatstvu, a když lehkým krokem pan Montgomery prováděl slečnu kolem mé lavičky, spatřila jsem ten jiskřivý úsměv, který získal mé srdce... v tu chvíly jsem byla ztracena.
Dnešek se stal opět mým šťastným dnem. Uviděla jsem je znovu. Dželi při sobě, jako by se báli, že jeden druhého navěky ztratí pokud se vzdálí byť jen o pouhý metr. Sledovala jsem je a kdykoliv se naše pohledy setkaly, ucukla jsem, zahleděla se do země a tváře mi zalila červeň hanby. Byla jsem příliš smělá na to, abych se jen představila, natož vyslovila mé zalíbení. Navíc by to bylo neslušné. Bylo to na večírku madam Bowerové, jedné velice vlivné dámy. Začala hrát hudba, jemná táhlá, nikoli smutná. Evokující novou naději a pocit štěstí, klidu a míru. Vzala jsem od jednoho sluhy z podnosu číši a usrkla sladkého červeného vína. "Noc je stále mladá, není-li to troufalost, radil bych vám méňě pití, slečno, kvůli vaší pověsti, samozřejmě. Dovolil jsem si všimnout, že je to již čtvrtá?" ozval se vedle mne melodický hlas. Otočila jsem se. Naproti mne stál pan Montgomery, jeho sestra právě tančila se sirem Lanceloadem. Usmála jsem se, přestože jsem byla v rozpacích. "Omlouvám se, pane, jestli Vás to pobuřuje, já jsem jen trochu nervózní z této události, ještě jsem na žádné tak obrovské nebyla." Usměv se mi vrátil. Jemně uchopil mou ruku a lehce políbil mé prsty. "Mohl bych vás poprosit o tanec, slečno?" Díval se mi přímo do očí. Každé jiné ženě by se již kolena námaly, kdyby byla v podobné situaci, ale mě ne. Sledovala jsem přes rameno slečnu Motgomeryovou, její ladné pohyby, křivky jejího těla... Sklopila jsem pohled. "Jistě pane, když Vám to udělá radost." odpověděla jsem jejímu bratru a zahákla se do rámě, ve kterém mne vedl k tanečnímu parketu. Dokonce ani teď, když sedím a zapijuji své zížitky, si nemohu vzpomenout, jaký ten tanec byl. Jediné, co vidím před očima je její spanilá krása, úsměv, celá její osoba, jemná ručka položená zlehka na rameni sira, vlasy vlající při otočkách a ta vůně, linoucí se z jejího těla, kdykoliv jsem se ocitla v blízkosti. Byla anděl.
Naše další setkání nebyla jak jinak, než osudná. Byla jich spousta. Sešli jsme se v krejčovství, u ochodníka s exotickým zbožím i v parfumerii. Víš, příteli, vyměnili jsme si se slečnou spousty jiskřících pohledů, ve kterých se odrážel svit nejjasnějších hvězd, ale nikdy jsem se neosmělila a nezeptala se jí na city, které chová vůči mé, bezvýrazné a přesto láskou zmítané osobě. Jen letmé doteky a slova sladší než ta, která používala v hovoru se svým bratrem, prozrazovala, že by snad mohla být ta planoucí svíce náklonosti na obouch stranách. Netušila jsem, co si počít, protože ten moment, kdy jsem nevěděla zda vše neskončí zklamáním, se pro mne stal agonií.
Stalo se to, ach, ano stalo! Vyslovila jsem své city! A slečna, ta bytost nad bohy krásnější, se přiznala, že má přítomnost jí není lhostejná. Miluje mne, bože, jaké štěstí se to na mne usmálo. V ten moment jsem necítila nic jiného než neskonalou radost a ten polibek.... Jak tisíce malých jiskřiček ke mne proudila energie skze její ústa hebká jako hedvábí a společně jsme ovládly světla všech hvězd. Byli jsme jen my.
Scházeli jsme se den co den na tajných místech, přeci jen by náš vztah byl skandálním, a vyprávěli si zážitky všedního dne. Hltala jsem každé slovo, skoro jak by to bylo poslední sousto chleba na zemi. Občasné polibky, láskyplné i vášnivé plnily mé nitro nejčistčím a vzácným pocitem lásky. Udělala bych pro ní cokoliv, byla kýmkoliv, jen abych jí učinila šťastnou.
Byli jsme přiliš spokojené na to, aby to mohlo vydržet. Díky slečně Montgomeryové, Isabel, jsem se často střetávala s jejím bratrem. Byl to přijemný pohledný mladík, který byl schopen získat srdce jakékoliv ženy. Spřátelili jsme se, ale nikdy jsem náš vztah nepovažovala za nijak důležitý, dokud nevyslovil své přání. Klekl si přede mnou, jemně uchopil mou ruku a následně na ni vtiskl lehký polibek. "Smím Vás požádat o ruku Elisabeth?" Vyslovil jemně. Cítila jsem se nesvá, zaskočená. Nikdy jsem nečekala že něco takového uslyším, vzhledem k tomu, že jsem jiná. "Já-já nevím co na to říct." Zadrhávala se mi slova v krku. "Já myslel, že si rozumíme, jste krásná, milá, dokážete jistě vést domácnost a já jsem zámožný muž, nemusíte se obávat strádání."odpověl. Sklopila jsem pohled k zemi. "Pane Motgomery..." začala jsem, ale jasně si vybavuji, jak mne přerušil. "André, prosím říkej mi André." A ten jeho úsměv, který jsem bezcitně rozdupala. "André, nevím jak to říct, ale mé srdce patří již někomu jinému." Omluvila jsem se. "Nevadí, stále budu čekat, zda se Váš názor nezmění." Odpověděl, rychle se ke mě naklonil a lehoulince líbnul mou tvář. Stála jsem jako omráčená, zatímco on se vydal do jiných koutů zahrady velkého Montgomeryovic sídla.
Od té doby mě tajně sledoval. Vždy když jsem se otočila, zřela jsem jeho tvář mizící za rohem blízké budovy. O to težší bylo vídat se s Isabel, tajnůstkaření nás stálo veškeré síly, a nejspíš bychom vše vzdali, kdyby se naše city stále neprohlubovaly. Znáte ten pocit, když jí pouze držíte za ruku, ale cítíte, že třímáte vzácný klenot, když všechno nemyslitelné se stává skunečností, zatímco lehce laskáte linii její páteře, když se čas zastaví v moment kdy jí, ačkoliv nejste muž, dokážete přivést do extáze. Tohle všechno jsem cítila ale teď, bolí mne srdce.
Stali jsme se neopatrnými, procházeli se po ulici a téměř se drželi za ruce, polibky jsme si vymněňovali za keřem v parku.... a není divu, že pan André Montgomery nás jednou uviděl. Považovala jsem jej za milého člověka, ale on se stal monstrem. Kéž bych mohla vrátit čas a všechno změnit! Udal nás, církvi, byli jsme hřích, čarodějnice. Lidé po nás házeli rajčaty a jinými, daleko odpornějšími, věcmi, když nás vyváděli z domu v okovech. Křičeli, že jsme se stali milenkami ďábla. Nic z toho nebyla pravda a jestli považovali lásku za hřích, radši bych svůj život skončila. My nebyli hříšnice, to oni! Jejich metody výslechu se dali srovnat s chováním primitiva. Řeťezy, žhavá železa, škřipec... pořád slyším její křik a cítím tíživou bezmoc, když se nemohu hnout ani o píď a přispěchat jí na pomoc... příteli, nevím, zda toto budeš číst, ale na mou věru, já jsem nevinná. Zítra, jak stanovil soud, půjdu s hlavou vspřímenou, ladným krokem v doprovodu nejkrásnější dámy, kterou znám. Půjdeme ruku v ruce, nebudeme se bát až lana ováží naše těla, nebudeme křičet, nepodíváme se na zrádce, který byl bratrem a nápadníkem... půjdeme a postavíme se čelem plamenům hněvu.... shoříme s láskou pro lásku!
To bude zítřkem. Už nemůžu psát dál. Máme poslední chvíle, o které už nás nemohou připravit. Měj se, příteli...
Tak doufám, že to není příliš zmatené a vyznáte se v tom :)) jinak děkuji, že příběhy čtete :):-)
