Firefighter》Nomin [ ✔ ]

『7』

    ,,Našli jsme je." ozvalo se z vysílačky.

Chenle's POV

Vytrhl jsem Minghaovi vysílačku z ruky a přiložil si ji k ústům.
,,Jsou v pořádku?" řekl jsem do ní a dal ji k uchu, abych kluky, kteří šli můj tým hledat, lépe slyšel.

,,Je mi líto..."

,,Ne." zakroutil jsem hlavou.
,,Ne!" zakřičel jsem a vysílačkou praštil o zem. Rozbila se, ale naštěstí jich tu mají mnohem víc.

I když teď jim nějaká pitomá vysílačka byla úplně ukradená. Na všechny jsem se podíval a viděl jsem jejich zdrcené výrazy a naprostý smutek v očích.

,,To nemůže být pravda, sakra!" zakřičel jsem a rukou si vjel do vlasů.
,,Prostě nemůže..." rozbrečel jsem se.

Po chvíli jsem ucítil, jak mě někdo objal kolem ramen. Zvedl jsem k dotyčnému pohled a uviděl Minghaa, který se na mě smutně, se slzami v očích, pousmál.

,,Bude to dobr-

,,Nebude to dobré!" nenechal jsem ho doříct svou větu.
,,Oni tam umřeli! Kvůli mně! Kdybych přiběhl dřív a nehádal se s Jenem, tak..." zasekl jsem se. Popravdě jsem nemohl dál mluvit, jenom jsem propukl v ještě větší pláč.

,,Musíme dát vědět pozůstalím." zaslechl jsem, jak někdo zašeptal Minghaovi, který mě pořád pevně objímal.

,,Jo, uděláme to hned." odpověděl tomu někomu Minghao a pustil mě.
,,Jdi si sednout do auta, za chvíli za tebou přijdu." rozkázal mi a já tak udělal. Nedokázal bych poslouchat křik a pláč od pozůstalích, od Jaemina.

Jaemin's POV

,,Minghao?" zvedl jsem překvapeně hovor od Jenova kamaráda.
,,Stalo se něco? Proč voláš?" položil jsem dvě otázky najednou, protože jsem byl opravdu zmatený.

,,Jaemine..." vydechl. Něco na jeho hlase mi říkalo, že to co řekne, nebude moc pěkné.
,,Jeno je mrtví." ale rozhodně jsem nebyl připravený na tyhle tři krutá slova.

'Jeno je mrtví.'

,,Ne." dal jsem si ruku před pusu. Do oči se mi rychlostí blesku nahrnuly slzy, které ihned začaly stékat po mých tvářích.
,,Řekni mi, že lžeš. Že je to jen hloupý vtip, který si Jeno vymyslel." zíral jsem do zdi a modlil se, ať mi řekne, že Jeno je živ a zdráv.

,,Moc mě to mrzí." byla jediná věta, která mě dostala až na úplný okraj. Hovor jsem vypl a padl na kolena.

'Jeno je mrtví.'

Objal jsem se kolem břicha, které začalo náhle bolet a jen brečel a křičel. Dokonce jsem proklínal Boha, že mi vzal mého milovaného manžela.

Jak si mohl vzít někoho, jako je on?
Vždyť Jeno je ten nejúžasnější člověk na celé téhle planetě. Neublížil by ani mouše, tak proč sakra on!

Naštvaně jsem praštil rukou do podlahy a zvedl se. Vzal jsem si klíče a vydal se do místní tělocvičny, kde se vždy setkají ostatní pozůstalí, když se něco takového stane.

'Jeno je mrtví.'

Hrálo mi pořád v hlavě a tíha na hrudi se kvůli tomu pořád zvětšovala. Přes slzy jsem skoro vůbec neviděl na cestu, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Chtěl jsem se k tělocvičně dostat co nejdřív. Pořád jsem v sobě měl naději, že se tam Jeno někde schovává a žije.

,,Jaemine?" oslovil mě jako první Ten, přítel Johnnyho, který byl pod vedením Jena.

,,Tene." pevně jsem ho objal a nové čerstvé slzy mi začaly stékat po tvářích. On mi samozřejmě objetí oplatil.

Rozhlédl jsem se po tělocvičně a viděl ostatní kluky i se svými dětmi, jak brečí nad svou ztrátou.

To Bůh nemohl ušetřit aspoň jednu duši? Vždyť ti kluci nikomu nic neudělali, všichni jsme byli jako rodina!

,,Jaemine, T-tene?" přišel k nám naprosto zřízený Jaehyun, manžel Doyounga.
,,Slyšel jsem, že n-někdo přežil." oznámil nám.

,,Cože?!" vyhrkl Ten a pustil mě z objetí.
,,Kdo přežil? Vždyť všem volali a jsou tady." podíval se na něj.

Právě jako na zavolanou, přišel do tělocvičny někdo nový. Všichni věnovali svou pozornost dotyčnému, ale když zjistili, že to není jejich milovaný, rozbrečeli se víc.

Já se na nově příchozího podíval jako poslední. Hlavně z důvodu, protože jsem nechtěl být zklamaný jako ostatní. Možná to zní sobecky, ale potom co jsem viděl tváře ostatních...

Otočil jsem se a kousl se do rtu.
,,Chenle." vydechl jsem. Měl jsem v sobě menší úlevu, že alespoň Chenle přežil, ale můj Jeno byl stále mrtví.

Chenle se rozhlédl po tělocvičně, a pak pohled mířil přímo na mě. Jeho tvář byla přesná kopie té mé a ostatních tady.

,,Moc mě to mrzí." zamumlal a hned zase odešel.

Já běžel hned za ním.
,,Chenle!" zavolal jsem na něj, ale on se neotočil a pokračoval v chůzi, kdo ví kam.
,,Chenle." doběhl jsem ho, popadl za ruku a otočil k sobě čelem.

,,J-jaemine... Já-

,,Já vím." přerušil jsem ho, protože jsem věděl co chce říct.
,,Mě to taky mrzí." objal jsem ho a on mi objetí pevně oplatil.

,,Poslal mě pryč, abych jim oznámil něco důležitého..." chudák se úplně rozvzlykal a skoro nemohl mluvit.

,,To nic." hladil jsem ho po zádech.
,,To nic. Je to v... Pořádku." snažil jsem se uklidnit jeho, ale i sebe.

,,Slíbil jsem mu, že příjmu jeho omluvu." víc mě zmáčkl.
,,Měl jsem to udělat hned!" vykřikl.

,,Já mu taky nestihl něco říct." přiznal jsem, i když jsem toho začal hned litovat. Ten pohled, co mi Chenle věnoval, tyhle informace ho zničí ještě víc.

,,Co?" otázal se.

,,P-podařilo se nám to." zhluboka jsem se nadechl a snažil se o úsměv, který se mi ale vůbec nepovedl.

Chenle vykulil oči, ze kterých doslova tekl vodopád. Slzy velké pomalu, jak malé diamanty, které najdete na drahých prstenech.

,,O-omlouvam se!" vykřikl kvůli pláči a ještě víc mě objal.

Já se už nezmohl na nic jiného, než brečení a přemýšlení nad tím, jaké by to bylo, kdyby Jeno přežil.

Aspoň mi tu nechal Chenleho a našeho společného prcka, kterého jsme spolu stvořili, a který je právě na cestě.

Miluju tě Lee Jeno a tvé dítě se dozví, jaký hrdina jsi byl.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤ The End ¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Vítám vás u poslední kapitoly... Doufám, že mě za ní nezabijete, já sama se cítila blbě, když jsem to psala.

Doufám, že se uvidíme u dalšího mého příběhu ❤

Za hvězdičku a komentář budu velice ráda ♡♡

VeVe-IsHere