[]Betrayal[]{1}

7.✨

Když jsme se s Pětkou vzpamatovali někam odešel ale už byl pryč hodně dlouho. Sešla jsem schody a vešla do obýváku. Byl tam Diego a Klaus. Seděli na gauči a povídali si.

„Nevíte kde je Pětka?" zeptala jsem se a oni se na mě otočili. „Opravdu nemám tušení." řekl Diego. V tu chvíli se do obýváku teleportovala Pětka. „Sakra kde jsi byl?!" zakřičel jsme na něj. „Musel jsem něco vyřídit." řekl a stoupl si naproti mě. Jen jsem na to kývla hlavou. Za nedlouho dostal Diego SMS od Allison. „No doprdele! Musíme rychle najít Luthera!" vykřikl Diego a běžel ke vchodu. „Proč co se stalo?" zeptala jsem se klidně. „Allison jde na Peanybodym sama." řekl Diego a my se rychle rozeběhli ke vchodu.

Nějakou dobu jsem Luthera hledali ale pak jsme ho našli sedět v hospodě nedaleko náměstí. Seděl a popíjel pivo. Já nechápu jak může v téhle situaci sedět v hospodě a chlastat pivo. „V pohodě zvládnu to." řekl Diego a pokynul nám aby jsme si sedli daleko od nich.

O čem si asi povídají? Přemýšlela jsem. Ale z myšlenek mě vyrušíl Klaus. „A co vy dva? Měli jste spolu něco?" zeptala se a já myslela že ho opravdu zabiju. „Klausi zbláznil si se?! Vykřikla jsem na celou hospodu. Na chvíli se na mě podívala i číšnice.

„Ne nic jsme spolu neměli a ani mít nebudeme." řekla jsem a dala mu pohlavek. „Ale když si u nás byla poprvé a Diego mu řekl že si dlouho neužil tak to byla pravda." řekl a začal se smát. „Na tohle nemám, můžu ho zabít?" zeptala jsme se Pětky. „A kam ho zakopeme?" zeptala se Pětka a oba jsme se zasmáli. „To měl byť fórek." řekl Klaus a nasadil vážný výraz. „S tím si měl začít!" zakřičel Luther na celou hospodu a nám bylo jasný, že to Diegovi vyšlo.

Jeli jsme snad tím nejpomalejším autem, kterým jsme mohli. Pětka řídil a já seděla na sedačce pro spolujezdce. Najednou se k nám naklonil Luther. „Pětko, nemůžeš jet rychleji?" zeptal se Luther. „Jestli se zeptáš ještě jednou popálím tě zapalovačem." řekl Pětka a já se skoro neudržela smíchy. Luther se zpět zaklomnil dozadu. „Hele Pětko, ale má pravdu jedeš jak šnek." řekla jsem a Pětka se v tu chvíli usmál.

„Fajn, teď je řada na mě." řekla jsem a šoupla Pětku na místo spolujezdce a já si sešla na místo řidiče. „Umíš vůbec řídit?" zeptal se Diego že zadu. „Já umím všechno." řekla jsem a dupla na plyn. Pomocí schopností jsem auto rozjela. „Teda čumím." řekl Klaus.

Když jsme dorazili na místo rychle jsme se rozeběhli do chalupy a otevřeli dveře. Když jsme vešli dovnitř spatřili jsme Allison celou od krve ležet na zemi. Luther se k ní rozběhl a začal křičet dohromady s pláčem. Když jsem jí viděla já také se mi nahrnuli slzy. „Allison!" vykřikla jsem s pláčem a chytla se přitom za hlavu. Slzy se hrnuly jako potok stékájící ze skály. Pětka ke mě přišel a rychle mě obejmul. Slzy mu lapaly na sako ale zřejmě u to bylo jedno.

Přijeli jsme domů a Allison odnesli do léčebny aby ji Grace mohla ošetřila. „Někdo jí musí darovat krev." řekla Grace a připravila injekci. První se nabídl Luther ale toho nedoporučila protože by Allison za chvíli vypadala jako opice. Druhý se nabídl Diego ale ten obdlel. Třetí byl Klaus ale ten fetoval takže jsme zbyla jen já a Pětka. Krev jsme se rozhodla dát já. Když mi Grace odebírala krev bylo mi trochu šoufl ale dalo se to vydržet.

Když Grace skončila šli jsme se na Allison podívat, vypadala hrozně. Krom toho ze na sobě měla stále zakrvácené oblečení. Ale štěstí že přežila.

Když jsme odešli tak u Allison zůstal jen Luther. Nojo jako mladí spolu chodili, tak k ní Luther asi pořád něco cítí.

„Fajn jdu najít Peabodyho, beztak to Allison udělal on." řekla jsem a odcházela. „Nikam nepůjdeš, hlavně ne sama!" řekl Pětka. „Umím se o sebe postarat Pětko." řekla jsem a odcházela.

Prošla jsem několik ulic a najednou ucítila něco jako vybrování . Nebylo to ledajaký vybrování byly to tlakové vlny, jako kdyby spadla atomovka a všude kolem mě se probudila síla.

Motala se mi hlava, neměla jsem kocovinu ale bylo mi na omdlení. Sedla jsem si na zem a chvíli nabírala energii. Pak mi došlo odkud to vybrování jde. Od Peabodyho domu. Rychle jsem se zvedla a běžela jak nejrychleji mohla. Vstoupila jsem na práh domu a pomalu otevřela dveře. Byly napůl rozražený. Když jsme vešla dovnitř bylo to tam jak po výbuchu atomovky. Všude spadlé obrazy, shozený skříně, rozpadlé stoly. Když jsem šla do kuchyně, tak jsem málem vyletěla strachem, když byl na zemi Peabody a do něj zabodlé ostré předměty.

Než jsem se stihla vzpamatovat, vtrhli do domu Pětka, Klaus a Diego. „Neudělala jsem to já, už takhle ležel když jsme přišla." řekla jsem na svou obranu. Pětka s Diegem a Klausem se na mě podívali a když spatřili tělo Peabodyho docela se lekli. „No tyvole. To je jak ve filmu. Teď jsou z nás detektivové." řekl Klaus s pohledem na mrtvého Peabodyho. „Ne Klausi, detektivové z nás opravdu nebudou. Hlavně z tebe ne" řekl Diego. „Kdy jsi sem přišla?" zeptal se mě Pětka. „Před chvílí. Ucítila jsem tlakové vlny a rychle sem vběhla a uviděla tohle." řekla jsem a ukázala na tu spoušť. „Fajn jdeme nic tady stejně není, a musíme zmizet dokud tu nejsou poldové." řekl Diego a dával tím jasně najevo že by jsme měli rychle vypadnout. Byli jsme připraveni k odchodu ale zastavil nás Pětka. „Momentík." řekl a vytáhl sáček a z něho oko. Peabodymu sundal pásku přes oko a oko mu tam dal. „No fuj." řekla jsem společně s Klausem. „Nekecej, oko který táhnu před 40 let konečně našlo majitele. Našli jsme člověka, který zavinil apokalypsu." řekl Pětka s radostí. „Fajn jdeme." řekl Diego. „Diego neposloucháš mě. Víš jak jsem našel ten papírek a na něm stálo: Chraňte Harolda Jankinse? Něco komise plánovala." řekl Pětka a já se zamyslela. „Ale kdo ho zabil?" zeptala jsem se. Ale na to mi už nikdo neodpověděl.

Cestou domů jsme přemýšleli kdo by ho mohl zabít. Když jsme přišli domů čekal na nás Luther.

„Jsem to opravdu jen já, nebo jsem jedinej kdo o tomhle místě nikdy neslyšel?" řekl Diego. „Nejsi." řekla jsem. „Opravdu si naší sestru právě zavřel jako kdyby měla schopnosti?" řekl Klaus. „Ne, já vím že je má." řekl klidně Luther. „No tak ty dveře otevřeme a zeptáme se jí." řekl Klaus a snažil se otevřít ty dveře. Mě se v tu chvíli vybavili vzpomínky na to co se se mnou stalo.

Vzpomínky:
10 let zpět
(T-táta, M-máma, L-Linda)
T-tak co by jsme dnes mohli podniknout?
M-nevím co třeba jet do zoo?
L-anoo
M-dobře.
Cestou autem do máš někdo úmyslně naboural. Viděla jsem oba mrtví ležet na předních sedadlech. Přišla k nim starší žena a pro případ nouze je dvakrát střelila.
O pár let později mě zavřela do podobné boudy jako Vanyu. Bylo tam nepříjemně.

Zpět v realitě:
„Luther okamžitě ji pusť." řekla jsem. „Nemůžu." řekl.
„Luthere dělej!" řekla jsme už naštvaným hlasem.
„Lindo nemůžu. Je moc nebezpečná." řekl a já ho kopla.
„Sakra Luther je takovej problém otevřít ty zasraný dveře?!" vykřikla jsem a běžela zpět nahoru.

Trošku kratší kapitolka ale snad se líbí :) ❤️