Láska až za hrob (ff, TUA)

1.

Takže po kratší době...ehm dva roky...ehm...jsem zde s první kapitolou heh. No jak to říct, upřímně jsem se zasekla na jedné části, potom jsem nějak neměla chuť na psaní, potom jsem na to zapomněla, ale teď se k tomu vracím. Doufám že některým z vás udělám radost a tak. Btw ty covery...napsala jen jedna holčina a byl to ten poslední, takže ten který tam je aktuálně....stejnak ty ostatní ani nemám no XD. Nebudu to okecávat, užijte si kapitolu.

⬛⚪⬛⚪⬛⚪⬛⚪⬛

Ben

,,Kde je zase Pětka." zvolal náš adoptivní otec. Jako každý den jsme seděli u stolu a chystali se k jídlu.

,,To netuším." ozvala se Trojka a zasedla za stůl. U stolu nás celkem bylo šest plus náš otec. Pětka byl zase někde pryč jako vždycky a my čekali jen na něj. Po chvíli se ukázal záblesk modrého světla a u stolu se objevil Pětka. Sedl si na svoji židli naproti Dvojce a otec pustil ten jeho dementní gramofon ze kterého se začali linout slova známého dobrodruha, kterého já neznám takže jméno po mě nechtějte, všichni jsme se pustili do jídla a bylo ticho, jako vždycky.

Po chvíli se ozvala rána a já se podíval kolem sebe. Pětka měl nůž zapíchnutý ve stolu a mračil se na otce. Nechápavě jsem ho pozoroval a poslouchal co z něho vyjde.

,,Chci cestovat časem." vyřkl a já se zarazil, jako jo je to sebevrah ale tohle už je moc ne? Je to blázen.

,,Ještě nejsi připravený." v klidu mu odpověděl otec. Pětku to naštvalo a prudce se zvedl od stolu. 

,,TO ŘÍKÁŠ UŽ MĚSÍC!" zavrčel na něho a vyběhl z domu. Netušil jsem co chce ten magor udělat, ale vyběhl jsem za ním abych ho zastavil, byl to můj oblíbený bratr a tak jsem nechtěl aby si něco udělal. Bylo už pozdě. Jen co jsem vyběhl ze dveří už jsem jen viděl záblesk modrého světla a on byl pryč. Snažil jsem si namluvit že se třeba jen někam přemístil, ale po tom fiasku s cestováním časem jsem věděl, že to zkusil a že se mu to povedlo. Nemuselo by to být tak hrozný, ale jelikož byl naštvaný tak pochybuju, že se v nejbližší době vrátí. 

,,Kde je Pětka?" zeptala se Sedmička a já se jen smutně usmál. Všichni to hned pochopili a začali se překřikovat. 

,,Ticho!" zařval otec a všichni ztichli. ,,Pětka si to vybral sám, zítra bude smuteční hostina." oznámil nám, zvedl se a odešel. 

,,Chceš tím říct, že Pětka cestoval časem." vykulil oči Dvojka a já přikývl. ,,Ty jo, hustý!" nějak moc ho to netrápilo, protože si nebyli nějak blízcí, za to já jsem se s omluvou odebral do svého pokoje. 

,,Ťuk ťuk." ozvalo se zpoza dveří. ,,Dále." zamumlal jsem a narušitel mého truchlení vstoupil. ,,Co chceš Čtyřko?" protočil jsem očima. ,,Netrap se tím, máš ještě pořád mě." ukázal na sebe a sedl si vedle mě na postel. ,,Hmm." zabručel jsem. ,,Právě je vedle tebe duch." pronesl jen tak do vzduchu a já se rychle přesunul k němu, abych se za něj mohl schovat, i když jsem žádného ducha neviděl. Čtyřka se rozesmál. ,,Dělám si srandu." nepřestával se smát a já ho shodil z postele. I tak se ale nepřestával smát a já ho pleskl jedním z mých chapadel. To ho ale ještě víc rozesmálo a já se pousmál, protože jeho smích je nakažlivý. Čtyřka se přesunul ke mně a naklonil se nade mě. Upřeně jsem se mu díval do očí a čekal jsem co se stane. Z ničeho nic mě začal lechtat a jelikož jsem velice lechtivý tak jsem se začal nahlas smát. ,,P...Přes...taň." snažil jsem se mezi smíchem něco říct. ,,Co za to?" usmál se a pokračoval v lechtání. ,,Co...Coko...koliv." trhaně jsem odpověděl. ,,Dobře, mám to u tebe a můžu si to kdykoliv vybrat." přestal mě lechtat a já se zhluboka nadechl a posadil jsem se. ,,Platí." podali jsme si ruce. 

Vím že jsem se teď upsal ďáblu, ale už je pozdě něco měnit. Po naší dohodě Čtyřka opustil můj pokoj a já zůstal sám až do večeře. Na večeři jsme dorazili všichni, jako vždy, až na Pětku. Jelikož jsem seděl vedle něho, tak jsem každou chvíli vnímal prázdné místo vedle mě. Proto jsem se snažil zaměřit svoji pozornost na Čtyřku. 

Po večeři si nás zavolala naše robotická matka Grace s tím že nám potřebuje něco důležitého sdělit. Všichni jsme tedy přešli do vedlejšího salónku a posadili jsme se. 

,,Dnes je nejlepší příležitost vám dát reálná jména, ne jen nějaká hloupá čísla." protočila očima. ,,Jako vaše adoptivní matka na to mám právo." zaměřila svůj pohled na Jedničku. ,,Jedničko, tvé jméno bude..." napínala nás jak kšandy. ,,Luther." vydechla a Jednička, teď už Luther vykulil oči. ,,Dvojko, zlato." s úsměvem se otočila na její nejoblíbenější dítě. ,,Tvé jméno zní Diego." vydechla přebytečný vzduch, i když pochybuju že roboti dýchají, ale co nebudu kazit tuto chvíli. ,,Trojko, tvé jméno je Allison." pousmála se a Allison se šťastně usmála. ,,Čtyřko." při jeho jméně jsem napínal uši jak jen to šlo, aby mi to neuniklo. ,,Tvé vznešené jméno je Klaus." zalapal jsem po dechu až se na mě všichni přítomní podívali. Snažil jsem se samozřejmě dělat že já nic já muzikant a čekal jsem na své jméno. ,,Šestko." podívala se mi hluboko do očí. ,,Tvé jméno je Ben." podíval jsem se na Klause a všiml jsem si, že se nepatrně pousmál. ,,A nakonec ty Sedmičko." veleváženě se na ni dívala jako by věděla něco co mi ne. ,,Tvé jméno je Vanya." ukončila svůj monolog a na všechny se usmála. ,,Měli byste jít spát, dobrou noc." rozloučila se a odešla pryč. 

S hlavou plnou vířících myšlenek jsem doputoval do mého pokoje a lehl jsem si na postel. Chvilku jsem si ještě přemítal dnešní den a nakonec jsem usnul.

⬛⚪⬛⚪⬛⚪⬛⚪⬛

Je trošku divný aby měli jména až ve třinácti, ale nevím jak bych jinak vysvětlila to, že Pětka jméno nemá. Proto jsem to vyřešila tímto způsobem. 

Začátky jsou vždycky takové o ničem a nudné, ale v příští kapitole by se to mohlo už nějak pohnout, bude tam menší skip v čase, protože si nedokážu představit třináctileté děti jak provádí nějaké úchylárny atd. XD

BTW jak dlouhé chcete kapitoly? 500 slov, 1000? Mě je to upřímně jedno, takže je to jen na vás.

U další kapitoly ahooj :D

PS: Za nějaké komentáře nebo votes budu moc ráda. ;)