Abeceda selhání/Drarry CZ

10. I jako individuum, hadí ksicht

Harry se hned po tvrdém dopadu na chladnou mramorovou podlahu pokusil postavit na vratké nohy.

„Harry..." zasyčel Voldemort usazený ve svém trůnu. „Nebo mám snad říci, Harriusi?" ušklíbl se.

„Běž do prdele," černovlásek při svých slovech vyplivl trochu krve.

Hermiona i Ron zůstali na hradě a pomáhali ošetřovat raněné, zatímco hledali způsob, jak zničit pohárek. Byl sám.

Voldemort ukončil útok zrovna, když byla válka na spadnutí, se slovy: Prolití každé kapky kouzelnické krve je marnotratnost.

Jenže Harry ani Tom se nechtěli jen tak vzdát.

Voldemort je přemístil na Malfoy Manor. Harry byl naprosto zmatený, když po celém sídle nespatřil ani nohu.

Voldemort že s ním chtěl bojovat bez přesily? Nebo byl natolik sebevědomý, že si myslel, že bez problémů vyhraje? To byl tedy úplně vedle, jak ta jedle!

„Taky tě rád vidím. Po všech těch letech..." zašklebil se nostalgicky, avšak neméně děsivě Voldemort.

„Nenávidím se za to, že jsem kdy věřil, že v tobě někdy mohlo být byť jen kousek Armenuse," Harry syčel jako had. A možná, že opravdu syčel v hadím jazyce.

„Myslíš, že tvůj milovaný Draco je jiný? Lepší?" zeptal se krutě Tom.

Harry se začal třást. Jestli vzteky nebo úzkostí, to nevěděl ani on sám.

Nebyl, nebyl do Draca Malfoye zamilovaný, ale byl pro něj jistou slabinou. A Harry věděl, že jednou se do něj zamiluje, stejně jako ve všech předchozích životech. Bylo mu úzko při pomyšlení, že jeho milovaný je Smrtijed, jeden z nich, že patří do té jejich krvežíznivé skupinky.

„Mnohem," vyprskl naschvál Harry. Doufal, že tím Voldemorta vytočí.

„Ty...ty...ty ubožáku! Měl jsem tě zabít už tenkrát!!!" řval nepříčetně muž, který v sobě neměl ani za mák lidskosti. Ale, k Harryho překvapení, do útoku se neměl.

„Miloval jsem tě," zasyčel nenávistně. A Harry o tom nepochyboval, tentokrát ne. Tom ho miloval svým vlastním způsobem. A černovlásek si vyčítal, že tenkrát utekl, jako zbabělec. Možná, možná kdyby zůstal a pokusil se Toma zachránit od všeho toho zla, možná by teď stál po jeho boku ve světě míru, ve světě bez války, bez Voldemorta. Existoval by jen a jen Tom Riddle, statečný a silný mladík, muž.

Zahnal veškeré pochybnosti a zaútočil jako první.

„Zabiješ mě?" posmíval se Voldemort a jen líně odrážel útočná kouzla.

„Co myslíš?" ušklíbl se Harry. Ano, ano, zabije ho, hned jak Hermiona a Ron zničí ten pohárek. To byl poslední viteál. Ten uvnitř něj byl zabitý, o to už se Tom stihl postarat, Nagini byla mrtvá, deník, prsten, diadém i medailonek zničeny.

Oba to ucítili, když byl pohár Helgy z Mrzimoru zničen.

V tu chvíli si Tom uvědomil, že už nemá šanci. A snad byl i přesvědčen, že smrt jeho rukou je lepší, než kterákoli jiná.

Zvedl své ohyzdné, nazelenalé ruce do vzduchu, jakože se vzdává.

„Miluju tě," zašeptal. Tiše, chladně, bez emocí. Nic nenaznačovalo tomu, že by to mohla být pravda. Ale Harry tomu věřil, věřil, že někde tam uvnitř té hadí schránky je ještě kus dobra a lásky.

Do očí mu vhrkly slzy.

„Expelliarmus," zašeptal plačtivě. Sevřel v ruce bezovou hůlku a sledoval, jak se Voldemort rozpadá na prach.

Byl konec. A přesto si byl Harry jist, že Toma si bude pamatovat už navždy, v tom dobrém, i v tom zlém.

Hola!

Tak fajn, v téhle kapitole si možná trochu protiřečím, že? Jednou se nenávidí, pak milují... Ale doufám, že jste pochopili, co jsem tím vším chtěla říct. :D

Tak jako vždy, doufám, že se vám kapitola líbila. :D

Dobrou noc! :D

Ray x