Deset let

Karl

Když jsem ten den seděl ve školní lavici, místo výkladu mého učitele matematiky jsem raději zíral z okna a pozoroval ladné sněhové vločky, jak lehce dopadají na pouliční dlažbu. Vypadalo to tak kouzelně. Už jsem se nemohl dočkat, až vyučování konečně skončí, vyběhnu ven a budu si s těmi rozkošnými tanečnicemi hrát. Ve chvíli, kdy jsem na zimní radovánky pomyslel, se místností rozlehl zvuk školního zvonku. To je moje vysvobození, pomyslel jsem si a vystřelil z lavice jako první vstříc zimním radovánkám.

Miloval jsem ty chvíle, kdy konečně skončila škola, a já jsem se svým volným časem mohl naložit, jak se mi zlíbí. Věděl jsem, že doma na mě čeká spousta dalších povinností, avšak na okamžik jsem na to chtěl zapomenout a jen si užívat spolu se svými spolužáky.

,,Achtung," ozval se vedle mě něčí hlas a chvíli poté mi na novém kabátě od Ježíška přistála sněhová koule.

Otočil jsem se na svého spolužáka, tlemícího se od ucha k uchu. Nečekal jsem ani minutu, nabral co nejvíce sněhu, z kterého jsem vyrobil obrovskou sněhovou kouli a mrštil jí po Edovi.

Moje špatná muška, kvůli které se mi všichni kluci smáli na sebe bohužel upozornila v nesprávný okamžika, a tak můj sněhový útvar skončil na klobouku paní, která vůbec nebyla mým původním cílem. Z jejího pomalu rudnoucího obličeje jsme usoudili, že nejlepší taktikou bude útěk.

,,Scheise," vyhrkl Eda a začal zdrhat dříve, než jsem vůbec stačil zaregistrovat, co se vlastně děje.

O pár chvil už jsem mu byl v patách. Adrenalin prostupoval celým mým tělem a já se smíchem doháněl svého kamaráda.

,,Parchanti jedni německý," slyšeli jsme za sebou hlas té ženy, kterému jsme však vůbec nerozuměli, ,,házet sníh po staré bábě, že vám není hamba. Vždyť jste mě málem zabili. Tohle by čeští kluci nikdy neudělali."

Oba dva jsme vyprskli smíchy a ještě více přidali na rychlosti našeho běhu. Ani jeden jsme netušili, co na nás ona žena haleká, ale dle jejího rozzuřeného hlasu a zuřivého mávání dřevěnou holí nad hlavou jsme si snadno dokázali představit, jaké nadávky by asi tak mohly směřovat na naší adresu.

Ten shluk hlásek v cizím jazyce, kterému jsme nerozuměli, společně s adrenalinem nakonec způsobil jen to, že jsme se oba dva při úprku hlasitě rozesmáli.

,,Německá pakáž je to, nic jiného. Umí si jenom stěžovat, že je v Československu německá menšina utlačovaná. Nic jiného nesvedou. Já bych je všechny nejradši vystěhovala. A ještě se smějí utrpení druhých lidí."

Nevím, co přesně chtěla paní dosáhnout tím, že bude na celou ulici vyřvávat nadávky v tom, pro nás tak nesrozumitelném jazyce. My jsme se jejímu láteření však jen smáli a brzy jí ztratili z dohledu. Možná, že kdybychom věděli, co přesně za námi křičí, nebylo by nám tolik do smíchu.

Já a Eda jsme se schovali v blízkém lese.

,,Hele, čím chceš vlastně bejt, až budeš velkej?" zajímalo mého nejlepšího kamaráda.

,,Ani nevím," pokrčil jsem rameny. ,,Možná voják. Táta je taky voják. Má krásnou uniformu a dovopravdickou pistoli."

,,Hm, to já bych chtěl bejt doktor jako můj táta. Zachraňovat lidský životy. To by se mi líbilo," vyhrkl Eda. ,,Já bych lidi zachraňoval a ty bys je zabíjel a tím mojí práci mařil," dodal vyčítavě.

,,Pche," odfrkl jsem si, ,,ale já bych přece zabíjel jenom opravdický nepřátele, chápeš? Nezabil bych ani tebe, ani žádného jiného Němce. Vlastně bych tím, že bych zabíjel protivníky, chránil naše lidi. Takže bych pomáhal stejně jako ty."

,,Hm, to zní logicky," odsouhlasil moje myšlenkové pochody Eda.

,,Hele, vyrobíme si prak," vyhrkl jsem po chvíli nadšeně.

,,No tak jo," souhlasil okamžitě můj kamarád, který byl vždy pro každou špatnost.

Po cestě domů se nám ještě podařilo rozbít několik oken a tím rozzuřit obyvatele našeho malého městečka.

                               ***

Myslím si, že na život je nejlepší pohlížet dětskýma očima. Možná proto jsem se toho naivního pohledu na svět sám nikdy nevzdal.